Článek
Na počátku listopadu roku 1990 zkoušel Zdeněk Ornest (10. 1. 1929 – 4. 11. 1990) v Divadle ABC roli Hraběte v Klicperově hře Lhář a jeho rod. Po první čtené zkoušce odešel domů a nikdo z kolegů netušil, že ho tehdy vidí naposledy.
Oblíbený herec zahynul o víkendu pod koly vlaku na železničním přejezdu. Jeho tragická smrt šokovala nejen jeho rodinu a kamarády, ale i diváky, kteří si ho zamilovali především v mnoha divadelních, ale také filmových a televizních rolích.
Film ho objevil pozdě
Zdeněk Ornest byl přitažlivý muž s podmanivým hlasem. Proto je s podivem, že si ho filmaři všimli relativně pozdě. Poprvé se na stříbrném plátně objevil až jako 35letý v kriminálním dramatu Případ Daniela (1964). Díky charismatu mu ale slušely hlavně role intelektuálů a lékařů, které si zahrál například ve filmech Diagnóza smrti (1979) nebo Pozor, vizita! (1981).
Sympatického herce jsme vídali také na TV obrazovkách, mj. v seriálech Sanitka (1984), Vlak dětství a naděje (1985) nebo Panoptikum Města pražského (1987). I když Ornest ve filmu nemíval velké role, typy postav, které dostával, zahrál vždycky naprosto dokonale.
„Byl to člověk velmi ukázněný, s čistým herectvím,“ řekl o něm režisér Jiří Adamec (72), který s ním točil Sanitku. Díky svému nezaměnitelnému hlasu se Ornest velmi dobře uplatnil v rozhlase a v dabingu.
Kolegové na něj vzpomínají s láskou a s úctou a mnozí připomínají, že se choval hezky i k čerstvým „kandrdasům“, které bral jako sobě rovné.
Prošel si peklem
Zdeněk Ornest, vlastním jménem Ohrenstein, pocházel z židovské rodiny a vzhledem k tomu si za války prošel peklem. V říjnu 1942 ho deportovali do ghetta v Terezíně, kde strávil dva roky života, než ho 19. října 1944 odvezl německý transport do koncentračního tábora v Osvětimi.
Hned u výstupu z vlaku už na všechny chlapce čekal doktor Mengele, který Zdeňka zařadil na stranu, která byla odsouzena ke smrti v plynové komoře. Nebýt starších kamarádů, kteří na něj mávali z druhé strany, aby za nimi přeběhl, byl by jeho osud toho dne zpečetěn. Tehdy ještě netušil, jaké hrůzné smrti byl právě ušetřen. Později se dostal do Kauferingu a odtud do Dachau, který v roce 1945 osvobodila spojenecká vojska.
Láska ke kumštu
Zájem o herectví přivedl po válce Zdeňka Ornesta na konzervatoř, která se v průběhu jeho studií transformovala na DAMU. Po absolutoriu v roce 1950 prošel několika divadelními scénami. V Praze začínal v roce 1952 v Hudebním divadle v Nuslích (dnes Divadlo Na Fidlovačce), odkud v roce 1963 přešel do Divadla S. K. Neumanna (Divadlo pod Palmovkou). Krátce před svou smrtí přestoupil do Městských divadel pražských.
V rodině se talent dědí
Za zmínku jistě stojí, že na uměleckou dráhu se vydali i oba Ornestovi starší bratři, známý básník Jiří Orten (†22), který v roce 1941 zahynul pod koly německé sanitky, a režisér Ota Ornest (†89). Láska k divadlu přešla v rodině i na další generaci.
Synovcem Zdeňka Ornesta byl herec, režisér, překladatel a také manžel Daniely Kolářové (74) Jiří Ornest (†70), který na strýce svého času zavzpomínal: „Co mě asi nikdy nepřestane mrzet, je, že jsem ho víc neposlouchal během našich společných zájezdů, kdy on, protože trpěl velkou nespavostí, pravidelně v noci tak do čtyř hodin do rána vyprávěl svoje zážitky. A zřejmě i vzpomínal na Terezín, jenže já pokaždé usnul. Zdeněk měl takový zvláštní smysl pro humor. Nebyl to žádný provokatér, ale uměl být sarkastický, i když to moc nedával najevo. Nechtěl si nikoho znepřátelit. Z toho Terezína v něm asi zůstala touha nemít s nikým konflikt.“
