Článek
Byly zářivými hvězdami první velikosti, chlapi jim leželi u nohou a nabídky k sňatku mohly přehazovat vidlemi. Poté přišel pád až na samé dno, ponížení a snad až příliš veliká daň za popularitu a společenské postavení, z něhož se v době, kdy byly na výsluní, snažily vytřískat, co se dá.
I za mřížemi s úsměvem na rtech
Adina Mandlová (†81) provokovala snad už jen tím, že existuje. Známé prostopášnici škodily nejen pletky s půlkou filmové branže a řadou vlivných mužů, natočení německého filmu, ale především klepy, které s ironií ona sama navíc ještě velmi originálně přiživovala. Drb o tom, že je milenkou samotného K. H. Franka se jí v rozvášněné době revoluce stal osudným.
Zadržena byla gardisty v době květnové revoluce nedaleko Berouna při obyčejné kontrole, když se svými kamarády jela navštívit raněného přítele do nemocnice. Po týdenní internaci ve sběrném táboře, kde chytla vši a stihla se nakazit kožní vyrážkou, skončila někdejší bohyně filmu za zdmi pankrácké věznice. O tom, co následovalo, vyprávěla Mandlová velmi barvitě ve svých vzpomínkách.
„Především stát hodiny a hodiny ke zdi a nosem k ní tisknout kus papíru. Když papír spadl, lítaly facky,“ uvedla. Ve vězení prošla herečka stejným ponížením jako udavači nebo zatčení Němci. Jednou při uklízecích pracích mimo věznici byla málem vystavena veřejnému lynči. Rozvášněná skupinka lidí, která se ji chystala ztlouct, ji naštěstí nepoznala. „To byla snad jediná chvíle, kdy jsem byla ráda, že jsem zavřená,“ vzpomínala později.
Když Mandlovou na Pankráci navštívili novináři, byla to opět ta nezlomná hvězda z filmového plátna. V odrbaných vězeňských hadrech vykouzlila na vězeňském dvoře pyšný úsměv jako dříve před kamerou. Po několika měsících ji propustili s tím, že se nenašlo nic, co by zavdalo příčinu stíhání Lidovým soudem. Už na svobodě byla Adina Malým dekretem odsouzena k pokutě sto tisíc korun a odnětí svobody přesně na tu dobu, kterou si ve vězení odseděla. V roce 1947 se rozhořčená Mandlová provdala za příslušníka RAF Joea Knighta a odletěla do Anglie.
Zpráva o smrti matky a sestry přišla do cely
Lída Baarová (†86) utekla ještě před koncem války do Německa. Odtud byla v září roku 1945 internována zpátky do Československa. Pro dřívější star a předválečnou milenku Josepha Goebbelse začaly krušné časy. Drsné a ponižující výslechy snášela Baarová nejprve v Bartolomějské ulici a posléze na Pankráci.
„Jeden, který stál za mnou, mi vždycky zabodl do zad pistoli, druzí dva na mě hulákali otázky,“ vzpomínala herečka později. Krátce po sobě přišla Baarová o dvě nejbližší osoby. Při jednom z výslechů zemřela na mrtvici její matka Ludmila. O pár měsíců později na jaře roku 1946 musela Baarová ve vězeňském mundúru vyslechnout zdrcující zprávu o sebevraždě sestry Zorky Janů, která měla slibně rozjetou hereckou kariéru.
Za zdmi věznice Baarová prala prádlo po oběšených vězenkyních, lepila pytlíky a drhla podlahy. Na štědrý den roku 1946 se na ni usmálo štěstí. Po šestnácti měsících vězení a hrubého zacházení byla volná. Přivítat ji ale z celé rodiny přišel už jen otec Karel Babka, který mezitím vlivem nemoci přišel o nohu. Spolupráce s gestapem ani udavačství nakonec Baarové, která si nesla cejch kolaborantky až do konce života, nebylo prokázáno. V roce 1948 Baarová znovu utekla se svým mužem Janem Kopeckým do Rakouska. Na svou filmovou kariéru navázala ještě v padesátých letech několika italskými filmy.
Hrozba trestu smrti a odloučení od syna
Jiřina Štěpničková prošla protektorátem bez poskvrnky. Jako jedna z mála buržoazních hvězd filmovala vesele dál i ve znárodněné kinematografii. V roce 1947 ještě odjela na plánovaný studijní pobyt do Londýna, kde porodila svého syna Jiřího, který tak získal anglické občanství. Po návratu už však ve vlasti Jiřinu čekalo jen pramálo radosti.
Situace v divadle se velmi razantně změnila. V budovatelském repertoáru nebyly pro herecký typ Štěpničkové příležitosti. Herečka začala uvažovat o odchodu z vlasti. Její jedinou chybou byla naivita. Uvěřila podvrženému dopisu režiséra Františka Čápa z Anglie a padla do pasti státní bezpečnosti. Při přechodu státní hranice byla 22. října roku 1951 celá skupina zadržena. Jiřina Štěpničková byla obžalována z pokusu o opuštění republiky a skončila ve vazbě, kde se psychicky zhroutila.
V únoru roku 1952 bylo na Štěpničkovou podáno trestní oznámení a ona eskortována na Pankrác. Po dvoudenním soudním jednání v prosinci roku 1952 byla Jiřina Štěpničková odsouzena k patnácti letům vězení. O nejdramatičtější okamžik jednání se postaraly závistivé kolegyně Jarmila Švabíková, Světla Svozilová, Světla Amortová a Soňa Neumanová, které měly pro Jiřinu písemně žádat trest nejvyšší. Dokument, který by to dotvrdil, se však v archivu nenašel.
Z Pankráce byla Jiřina přesunuta do ženské věznice v Pardubicích, odkud pravidelně žádala o milost. Na svobodu byla propuštěna dva měsíce před prezidentskou amnestií v březnu roku 1960. Začala bydlet se svým třináctiletým synem Jirkou, o nějž se zatím starala rodina, a snažila se opět vrátit k herectví. Jiřina Štěpničková podlehla rakovině v září 1985. Krátce na to se začal natáčet seriál Klement Gottwald. Komunistického vůdce nehrál nikdo jiný než Jiří Štěpnička.
