Článek
Na stříbrném plátně se objevoval většinou v menších rolích, a tak se do diváckých srdcí zapsal především jako vnímavý středoškolský profesor Voříšek z filmu Cesta do hlubin študákovy duše (1939) nebo odmítnutý nápadník Jan Půst v romantické komedii Rukavička (1941), ve které měl za partnerku Natašu Gollovou (†76).
František Vnouček (27. 12. 1903 – 24. 6. 1960) začínal u filmu v rolích milovníků, k nimž ho předurčoval jeho chlapecky uhlazený zevnějšek a příjemné vystupování. I proto v Cestě do hlubin študákovy duše coby mladý češtinář zářil a ve zkostnatělém profesorském sboru působil velmi sympaticky.
Tři roky trvající drama
Jenže Vnouček skvěle klamal tělem a ve skutečném životě s ním asi nebylo lehké pořízení. Své by o tom mohla vyprávět Nataša Gollová, která s ním prožila tři dramatické roky plné trápení a vášnivých hádek.
Herecký pár se dal dohromady v roce 1936 na jevišti Divadla na Vinohradech, kde spolu hráli v přepisu Beaumarchaisovy Figarovy svatby, nazvaném Nový Figaro. Láska jako trám ale měla i svou odvrácenou stranu - Vnouček byl prý povahově nevypočitatelný tyran, který se navíc rád napil.
Svou orientaci musel tajit
Zamilovaná Gollová mu leccos tolerovala, ale po čase ho měla plné zuby a pustila ho k vodě. Navíc jí vadila převážně platonická povaha jejich vztahu. Vnouček byl sice přesvědčen, že svou krásnou kolegyni miluje, ale v jeho případě šlo spíš o okouzlení.
Herec byl totiž homosexuál a svou orientaci zcela pochopitelně tajil, protože podle tehdy platných zákonů, konkrétně podle § 129 trestního zákoníku z roku 1852, byla považována za trestný čin. Ostatně, gaye tvrdě pronásledovali i nacisti a nepřála jim ani doba po únorovém převratu v roce 1948.
Museli se stýkat i po rozchodu
I když se Gollová s Vnoučkem nerozešla v dobrém, objevili se bok po boku nejen v Rukavičce, do jejíhož příběhu se tak trochu promítlo i trauma z jejich soukromého rozchodu, ale také v dalších dvou filmech Velká přehrada (1942) a Bláhový sen (1943). A hereckými partnery byli až do roku 1944 i na jevišti vinohradské scény.
ND vydalo za celou konzervatoř
František Vnouček chtěl být původně advokátem. Vábení Múz ale bylo silnější, a tak se studiem práv nakonec sekl a stal se elévem v Národním divadle. Sám kdysi prohlásil, že statování ve zlaté kapličce vydalo za celou konzervatoř. Prošel pak celou řadou scén a v roce 1945 zakotvil v Divadle E. F. Buriana, kde působil až do své smrti.
Ve svém hereckém projevu příliš nepoužíval gesta a mimiku, naproti tomu měl charakteristický, zvláštně zabarvený hlas, který zněl zpočátku trochu afektovaně.
Herec byl silně levicově orientovaný - například už od 30. let propagoval sovětské umění. Je proto kuriózní, že po roce 1948 hrál sice v řadě angažovaných a tendenčních filmů, ale často ho v nich obsazovali do rolí představitelů „buržoustů a jiných třídních nepřátel“, což mu jako levicově smýšlejícímu umělci a komunistovi muselo nejspíš vadit. Nyní si připomínáme 60 let od jeho předčasné smrti.
