Článek
O tom, že herečka Vlastina Svátková (42) píše knihu, tedy už svoji třetí, už jsme informovali. Knížka, kterou sama nejen napsala, ale také vydala a stará se o její distribuci, už je na světě. A jen pár dní po jejím vydání začala jít na dračku. Vlastina a její manžel nedělají pomalu nic jiného, než že balí a odesílají její Prostor pro duši. Takový úspěch nečekala, když pochybovali i v tiskárně, zda chce opravdu tolik výtisků.
Právě o pochybnostech o sobě samé, v nichž se může najít skoro každá žena, i když prožila jiný životní příběh, hereččina kniha je. O tom, co vlastně čtenářky, tedy i čtenáře, kteří se chtějí poučit o ženské duši, v knize čeká, jsme si povídali na křtu, který proběhl tematicky na Dušičky. Může pro ně být i určitou terapií. „Ta knížka totiž není jen o mně, ale je o každé z nás,“ míní Vlastina.
„Píšu o vztazích, partnerství, mateřství, dětství, které nás poznamenalo nějakými problémy,“ doplnila herečka, která v knize vzpomíná mimo jiné na to, že ještě před tím, než oslavila první narozeniny, ji rodiče dali do jeslí a bez maminky byla v raném dětství během dlouhého pobytu v nemocnici. Odtud možná pramenila i její „přehnaná“ touha po bezpodmínečné lásce, kterou jí dokázal málokdo dát. Hlavně ale nedokázala milovat sama sebe a pronásledovaly ji pocity méněcennosti. „Už v dětství vznikají nějaké komplexy, sebehodnocení a hranice. Najde se tam každá,“ myslí si Vlastina.
To dokazují i reakce, které jí přicházejí. „Je hezké pozorovat, jak máme všechny společné ty smutky, trápení a pochybnosti,“ řekla nám. Někdo může pochybovat, že krásná křehká úspěšná blondýnka se spokojenou rodinou může vůbec komplexy mít. A teď už to také tak hrozné, jako v době, kdy málem doplatila na poruchy příjmu potravy, jež bývají součástí takových stavů, není.
„Postupně na tom pracuji a už to není takové, že bych se trápila tak jako kdysi. Ale ta cesta k tomu trvala, byla náročná a neměla jsem to vždycky jednoduché. Musela jsem si cesty ujít hodně velký kus, abych přišla na to, že je, na co být hrdá. Chtěla jsem být dokonalá, úžasná a skvělá, aby mě měli všichni rádi,“ vyprávěla.
„V mém světě to znamenalo, že jsem pořád jenom pozitivní, nic neodmítám a neneguji. Strašně mi to ubližovalo, cítila jsem se ve vnitřním napětí, byla jsem autoagresivní a ubližovala si, protože jsem byla nespokojená sama se sebou,“ svěřila s tím, že ale fyzickému sebepoškozování naštěstí nikdy nedošlo.
„Dneska už si uvědomuji, co chci a co nechci. Jsem napojená na svůj vnitřní svět a život je jednodušší, víc mi to funguje nejen ve vztazích k okolí, ale i k sobě samé. Je to marginální, ale třeba jsem přestala řešit to, jestli máme doma uklizeno. Prostě jsem vypustila tlaky na dokonalost a mnohem lépe se mi žije,“ uzavřela.
