Článek
Pětasedmdesátiletá Iris Davis z Kalifornie se zcela vymyká svým vrstevnicím. Podzim života nezasvětila odpočinku, byť aktivnímu, ale tvrdým tréninkům, posilování a soutěžím v bodybuildingu.
Dnes se raduje z úspěchů, její cesta k nim však začala tragickými ztrátami. V sedmnácti letech se provdala a porodila dítě, které zemřelo, o čtyři roky později přišla i o manžela, jenž zemřel při nehodě. Ve svých 22 letech tak ovdověla a zůstala sama bez příjmu a s dvouměsíčním synem.
V té době žila v Anglii, kam v šestnácti odjela z rodného Irska, a z Londýna se rozhodla odstěhovat se do Ameriky, najít si zde práci a snažit se synovi vytvořit dobré zázemí.
Není divu, že se o mladou ženu v té době pokoušely deprese. Aby se rozptýlila, začala se víc hýbat. Chodit a také poprvé zamířila do posilovny. „Nebyla jsem tam smutná, nebrečela jsem, neměla jsem tam deprese. Byla mým kostelem, útočištěm, místem, kde jsem chtěla být tak často, jak jen to šlo,“ řekla Iris. Motivací pro ni bylo i to, že kolem sebe neměla žádnou bodybuilderku, k níž by mohla vzhlížet, o to víc se takovou chtěla stát.
Ve svých padesáti letech se zúčastnila první soutěže v bodybuildingu a skončila druhá, což ji ponouklo v tréninzích pokračovat. Jako šedesátnice už vítězila. Se smíchem pak Davis dodala, že v každé soutěži, jíž se zúčastnila, byla nejstarší.
