Článek
Když v roce 1932 vyhlásil Český filmový zpravodaj anketu o nejoblíbenější filmovou herečku, na první příčce se umístila Truda Grosslichtová (†83) (23. 12. 1912 – 8. 6. 1995), která s přehledem porazila Lídu Baarovou (†86) i Anny Ondrákovou (†84).
Tato půvabná dívka s velkýma očima a okouzlujícím úsměvem natočila v letech 1931 až 1937 více než tři desítky filmů a patřila k nejvyhledávanějším prvorepublikovým herečkám. Pak se ale ze stříbrného plátna vytratila a postupem času vymizela i z povědomí veřejnosti, čímž se potvrdilo rčení „sejde z očí, sejde z mysli“. To si ale Grosslichtová při svém talentu rozhodně nezasloužila.
Prosadila se i v cizině
Herečka byla typově podobná Anny Ondrákové, a stejně jako ona se ideálně hodila do rolí sebevědomých temperamentních dívek, které čelí nejrůznějším milostným patáliím. Většina jejích filmů upadla sice v zapomnění, ale naštěstí nehrála jen v dobových „limonádách“. Objevila se například po boku Vlasty Buriana (†70) v komediích Revizor (1933) a Hrdina jedné noci (1935). Ve veselohře Jedenácté přikázání (1935) měla zase za partnera Huga Haase (†67).
Protože dobře ovládala i několik jazyků, prosadila se také v zahraničí, kde používala pseudonym Tania Doll. Režiséři ji obsazovali i do cizojazyčných verzí českých veseloher – v roce 1932 natočila s francouzským režisérem Robertem Beaudoinem (†66) Lelíčka ve službách Sherlocka Holmese, který šel do tamních kin pod názvem Le Roi bis. O rok později si zahrála i ve francouzské verzi filmu Kantor Ideál (Professeur Cupidon).
S parťákem Novým
Hereččinou nejznámější rolí byla zřejmě advokátka Věra ve stejnojmenném filmu (1937), který vznikl pod režijním vedením Martina Friče (†66). Ztvárnila v něm začínající právničku, která od otce (Theodor Pištěk, †65) dostala rok na to, aby mu dokázala smysluplnost a lukrativnost své nové advokátní kanceláře.
Jinak se bude muset vdát za muže, kterého jí tatík vybral… Věře se naštěstí podařilo úspěšně obhájit Petra Kučeru zvaného Tygr, kterého okouzlujícím způsobem ztvárnil Oldřich Nový (†83). Mimochodem, Nový byl i jejím divadelním šéfem – v jeho divadle Grosslichtová vystupovala až do roku 1938 a tvořila s ním nerozlučnou hereckou dvojici.
Advokátka Věra byla předposledním titulem ve filmografii teprve pětadvacetileté herečky, jejíž položidovský původ z ní činil téměř jistý terč pro příští nacistické okupanty. A protože i její manžel Štefan Munk byl poloviční Žid s maďarskými kořeny, předpokládalo se, že oba uprchli do ciziny. To se ale kupodivu nestalo.
Štěstí našla v Nizozemsku
Grosslichtová ve skutečnosti prožila válku v Protektorátě, ale protože odmítla hrát v německých filmech, raději dobrovolně ukončila kariéru a nastoupila do továrny jako dělnice. Jejího manžela sice nacisté v letech 1941 až 1945 věznili, ale jí se podařilo transportu vyhnout. Není známo, jak to dokázala. Je možné, že za tím stála důmyslně budovaná lež, protože všichni ještě dlouho po válce věřili, že emigrovala už před okupací.
Z Československa přitom odjela až po válce. V Praze se v roce 1945 potkala s nizozemským vojákem, kapitánem Hansem de Vriesem, který k nám přijel s americkou armádou. Rozvedla se s Munkem, v listopadu 1946 se provdala za de Vriese a odjela s ním do Nizozemska. Zde pak žila poklidným životem ženy v domácnosti (manžel byl burzovní makléř), vychovala dceru Evelyn a k herectví už se nevrátila. Po manželově smrti se v roce 1985 přestěhovala z Amsterodamu do městečka Nieuw Vennep, aby to měla blíž k dceři a vnukům. Její životní pouť skončila o deset let později.
