Článek
Lyrické cítění, přesné swingové frázování, osobitá hlasová barva temnějšího odstínu a pěvecká suverenita – tím vším vynikal zpěv Jiřiny Salačové (14. 5. 1920-8. 1. 1991), která byla ve 40. a 50. letech minulého století jednou z největších hvězd našich hudebních pódií. Že vám její jméno nic neříká? Možná ne, ale určitě znáte aspoň některý z jejích velkých hitů, ať už je to Pod starou lucernou, Říkej mi to potichoučku, Když jsem kytici vázala, Šeříky, Neodcházej, Šumění deště nebo Tuláček.
Talent měl i bratr Vladimír
Její otec byl krejčí a nadšený divadelní ochotník. Ochotničila i maminka budoucí pěvecké hvězdy. Jiřina Salačová se narodila v Terezíně, kde také chodila do školy, a poté se s rodinou přestěhovala do Prahy. Zde se vyučila knihkupeckou účetní v hudebním nakladatelství Grando, které patřilo její tetě.
Zhruba od patnácti let zpívala v Kühnově dětském sboru. Navštěvoval ho i její o čtyři roky mladší bratr Vladimír Salač (†65), který se stal později filmovým a divadelním hercem. Také on měl pěvecký talent od pánaboha – Píseň pro Kristýnku v jeho podání se v letech stala 1955-1956 nejprodávanější gramofonovou deskou v Československu.
Legendární Sestry Allanovy
Svůj pěvecký projev Salačová dále zdokonalovala studiem u Jeleny Holečkové–Dolanské. Časem se domluvila se dvěma kamarádkami z Kühnova sboru a utvořily trio Tři pražská děvčátka.
V únoru 1940 je slyšel zpívat známý kapelník Karel Vlach (†74) a nabídl jim natočení gramofonové desky. Tehdy se také zrodilo populární swingové trio Sestry Allanovy, jež spolu se Salačovou je tvořily Věra Kočvarová a Radka Hlavsová, kterou později nahradila Máša Horová. Název svého souboru zpěvačky odvodily od jména skladatele a kapelníka ALfonse LANgera, který toho času používal pseudonym Alfons Jindra, aby si ho lidé neustále nepletli s kapelníkem dalšího tanečního orchestru Adolfem (Dolfim) Langerem.
Získala i zlatou lyru
Salačová se později vydala na sólovou dráhu, zpívala s orchestrem Karla Vlacha a později i s orchestry Gustava Broma a Václava Hybše. Ve své době byla velice populární, psala texty a objevila se i na stříbrném plátně, například v romantickém dramatu Sobota (1944). Po narození syna zpívala i s dalšími známými kapelami. O její stálé oblibě svědčí i to, že v roce 1974 dostala na festivalu Bratislavská lyra symbolickou zlatou lyru za zásluhy o rozvoj české taneční písně. Během svého života nahrála přibližně 250 různých písniček.
Šla svou vlastní cestou
„Začátky její kariéry se sice časově shodují s ofenzivním nástupem naší swingové generace koncem třicátých let, přesto však tuto zpěvačku nemůžeme považovat za typickou představitelku nového, dravě se prosazujícího stylu,“ napsal o pěveckém projevu Jiřiny Salačové hudební publicista Stanislav Titzl (1929-1990).
Jiřina Salačová - Tiše padá sníh
„Na rozdíl od svých tehdejších kolegyň, které více než na výrazný hlasový fond a klasické pěvecké vzdělání sázely na pregnantní rytmus nových skladeb, z jazzu okoukaný hlasový témbr či v češtině neobvyklé akcenty, Jiřina Salačová dokázala jít vlastní zlatou střední cestou a skloubit krásný a školený hlas s jazzovým frázováním i civilním, operetních manýr zbaveným projevem.“
