Článek
Je jednou z nejobsazovanějších českých hereček v zahraničí, přesto se většině Čechů nevybaví žádná tvář, když se nahlas vysloví její jméno. Tereza Srbová se po mnoha letech působení v cizině chce realizovat více v Česku. Kromě toho, že chystá nový film, ji vídáme často na reklamních plochách, neboť se stala tváří jediného českého módního řetězce.
Terezo, v poslední době se začínáte čím dál častěji objevovat v Česku, svou kariéru jste ale začala v zahraničí, kde aktuálně žijete?
Už dva roky žiju v Los Angeles. Předtím jsem byla 11 let v Londýně a tomu předcházelo 5 let v Paříži.
Svou kariéru jste odstartovala díky modelingu?
Modelku jsem dělala v Paříži zároveň při studiích na filozofické fakultě v Praze a byl to pro mě příjemný bonus a hozená rukavice. Bavilo mne střídat každý měsíc akademický svět s tím módním. Ve škole jsem fungovala hlavou a modeling pro mě byl výzvou a možností k cestování.
A kdy vás objevil svět filmu?
Už při práci v modelingu mi lidé říkali, že bych to měla zkusit s herectvím. Mně se do toho nechtělo, protože už tak jsem toho měla hodně v kombinaci se školou. Když jsem se ale jednou sešla se svou manažerkou v Londýně, tak mě popostrčila k filmu. Představila mne jedné z nejlepších agentur. Já jsem si říkala, že to zkusím hlavně kvůli tomu, abych poznala nové lidi. V té době jsem se totiž přestěhovala do Anglie kvůli svému budoucímu manželovi, který tam zrovna studoval.
A vyšlo vám to hned na prvním castingu…
Ano, hned na castingu na film Východní přísliby Davida Cronenberga, což bylo fantastické. Tehdy jsem si naivně myslela, že je to takhle snadné. Až teď si zpětně uvědomuji, jaké jsem měla štěstí. Mnoho herců to zkouší roky, než se vůbec na nějakém castingu dostane do dalšího kola a mně to vyšlo napoprvé.
A krátce nato přišel další úspěch…
Ano, týden nato jsem šla na další casting a dostala roli ve filmu Adolf Eichmann. A o měsíc později malou roli ve filmu St. Trinian’s, kde hrál Colin Firth. Tomu se říká štěstí začátečníka. Osud vás navnadí, dostanete dárek odněkud z vesmíru. Ale zklamání na sebe v téhle branži nenechá dlouho čekat a stejně si to pak musíte oddřít. Nikomu nevyjde úplně všechno. V posledních letech už dělám jen castingy na opravdu velké role ve velkých projektech, a to je daleko těžší. Na roli jako je Sonya Galich v Příběhu špionky, po boku hvězd jako je Judi Dench a Tom Hughes, jsem čekala roky. A teď to zase může dlouho trvat, než dostanu další. Jsem ale trpělivá a žiju i jinými věcmi než herectvím.
Co jste musela na sobě změnit?
Hned po prvních úspěších jsem začala chodit do herecké školy, na zpěv a ze všeho nejvíc pracovat na svém akcentu, ve všech aspektech na sobě makat, abych si ten úspěch na startu zasloužila a abych mohla dělat castingy na větší role. Je to dlouhodobý proces. Až posledních pár let začínám mít pocit, že vím, co dělám a jak to na kameře bude vypadat, kdy musím ubrat a kdy něco změnit, aniž bych se šla podívat na záznam z právě natočeného záběru. S tímhle se člověk nenarodí. Učím se ale stále a s každým projektem.
Hrajete pouze v zahraničí?
Do teď to tak bylo. Ale v červenci jsem dokončila svůj první film Případ mrtvého nebožtíka. Producent Miloš Šmídmajer mě na to natáčení oslovil přímo. Potkali jsme se před lety na Berlinale a už tehdy o té roli něco zmiňoval. Já jsem zvyklá slýchat různé sliby často, tak jsem tomu nevěnovala takovou váhu. Abych byla upřímná, tak jsem na to zapomněla. Bylo to tedy překvapení, když mi najednou napsal, a opravdu si vážím toho, že držel slovo. Miloš je jeden z těch charakterních v téhle branži.
V Česku o vás stále ještě není tolik slyšet. Stává se, že se na vás čeští kolegové dívají s despektem?
S despektem ne, ale na začátku natáčení si spousta kolegů myslela, že hraji poprvé. Pár se mne jich na to zeptalo. Když jsme začali pracovat, tak asi viděli, že to tak není. Teda doufám. (směje se).
Nedávno jste se stala tváří jediného českého módního řetězce. Takto se vlastně vracíte zpátky ke svým začátkům a jste modelkou…
Spolupráce s módním světem pro mě vlastně nikdy úplně neskončila. Někteří klienti a fotografové mne oslovují dodnes. V zahraničí i u nás je spousta hereček tvářemi módních značek a fotí editorialy. Jen to není priorita, více si vybíráte, přijímáte méně zakázek, a to jen ty nejkvalitnější. Člověk si musí více promyslet, s čím spojí své jméno. Nejsem jen anonymní tváří, naše hodnoty s brandem musí rezonovat.
Jste hrdá na spolupráci s českou značkou?
I když žiji skoro dvacet let v zahraničí, tak se cítím na sto procent Češkou. Jsem tedy hrdá na to, že reprezentuji značku, která je úspěšná. Mám totiž radost, že se čeští módní tvůrci vyšvihli na mezinárodní úroveň. Když jsem začínala s modelingem, tak teprve čeští návrháři začínali, lidé se teprve učili, o čem móda je. Teď už jsme na úrovni jako každá jiná západoevropská země.
Jak často jste dříve jezdila do Česka?
Když jsem bydlela v Londýně, tak jsem jezdila domů jednou za dva měsíce. Teď, když bydlím v Los Angeles, tak jsem si to rozdělila na kvartály. Tři měsíce jsem v Čechách a na stejnou dobu se vracím do Ameriky. To mi dává možnost tady něco budovat a rozvíjet. Když jsem do Čech přijela na pět dní, tak jsem stihla nakrátko navštívit rodinu a kamarádky a už jsem zas balila kufry. Teď se můžu víc věnovat i práci.
Kdybyste se měla zadívat do budoucna, kde budete žít?
Vždycky budu chtít být napojena na cizinu, tam má kariéra už žije svým životem. Moji manažeři už vše řeší za mě. Můžu být klidně někde na pustém ostrově v Karibiku, nahrát video a udělat casting na dálku.
V Česku mě lidé a režiséři neznají a budu do toho muset vložit víc energie. Ráda bych se dostala do českých projektů, protože češtinu používám jinak než angličtinu. Práce tady mi rozšiřuje moje kreativní obzory. V češtině bych hrála jiné role než v angličtině.
Myslíte si, že právě spolupráce s českou módní značkou vás dostane do většího povědomí Čechů?
Určitě vnímají, kdo je tváří této značky. Jsem si jistá, že se to dobře doplní s tím ostatním, co dělám.
Váš manžel Tobias bydlí v Anglii, vy ve Spojených státech. Jak váš vztah může fungovat?
Dříve jsme spolu trávili čas hlavně v Londýně. Teď, když žijeme v Los Angeles, se někdy i dva až tři týdny nevidíme. Když jsem natáčela Příběh špionky, tak jsme se neviděli celých šest týdnů. Jsme zvyklí na to, že se nevidíme každý den, a nedělá nám problém komunikovat přes telefon a internet. Už jsme spolu dlouho, pár týdnů nic neznamená. Přestože jsme dvojice, jsme stále individuální osobnosti. Neomezuje mě v práci a naopak je rád, že se mi daří.
Už spolu řešíte děti? To vám totiž přibude ještě třetí individuální bytost…
Většinou přijímám jeden velký projekt do roka, a to jsem na delší dobu pryč. Jinak jsem flexibilní a cestujeme s Tobiasem spolu. Kdybychom žili s dětmi v Los Angeles, tak bychom asi pendlovali méně. Ale věřím tomu, že se jednou vrátíme do Evropy. Za pár let chci být určitě blíž k Praze.
Teď jsem ale zvyklá žít non stop se zabalenými kufry a vlastně mi ta neukotvenost vyhovuje. Když jsem už několik týdnů na jednom místě, začínám být nesvá.
