Článek
Před sedmi lety vydala novinářka Petra Procházková knihu Frišta, která se odehrává v Afghánistánu po pádu Tálibánu. A režisérka Michaela Pavlátová začala podle jejího vyprávění točit animovaný film. To, že snímek Moje slunce Mad přichází do kin v době, kdy jsou Tálibové opět u moci, je shodou okolností. A taky trochu o strach, protože v tuhle chvíli jde už o film protirežimní.
"Snažili jsme se, abychom nikoho moc nesoudili, ale ani neukazovali, že jsou všichni strašně hodní. A pokud jde o risk, tak jsou české pohádky, které člověk může dělat, anebo jiná témata. Celá Evropa jsme v tom namočení asi tak stejně. Strach jsem měla asi úplně na začátku. Asi kdybych byla Francouzka, tak takový nemám, protože tam už jsou zvyklí žít s muslimskou komunitou. Film je na světě a je jasné, že se vždycky nebude někomu líbit. A to se stalo ještě v relativně mírové době," míní Pavlátová k snímku o Češce, která se odstěhuje za svým muslimským manželem k jeho rodině do Kábulu.
"Na druhou stranu nevím, jestli jsem měla mít víc strach z těch Afghánců anebo z českých spoluobčanů. Ten film teprve uvedený bude, ale už je možné vidět plakát a v diskuzích pod ním už mají lidé, kteří to neviděli, velmi přesnou představu, která je většinou založená na tom, co si oni myslí o imigrantech. Byla bych ráda, aby si díky tomu filmu aspoň někdo uvědomil, že to všichni nejsou krvežízniví bojovníci, ale jsou různí," soudí Pavlátová, že házet všechny do jednoho pytle je nepřijatelné stanovisko.
Předlohou byl příběh Petry Procházkové, která je sama za Afghánce, jehož poznala jako humanitárního pracovníka v Afghánistánu, kde pracovně působila, vdaná. "Můj muž moc nečte, viděl až ten film a to dopadlo relativně výborně. Každý se tam trochu hledá, i když jsem se snažila, aby postavy neodpovídaly naší rodině, protože to Afghánci nemají rádi. Ale je pravda, že hlavní mužská postava je trochu jako on nakreslená. Zatím nemáme Afghánce, který by protestoval. Ale oni přijdou," svěřila Procházková.
Současnou situaci v Afghánistánu novinářka a spisovatelka pochopitelně sleduje. A je ráda, že její muž i velká část rodiny je v bezpečí v Česku. "Všichni samozřejmě ne, protože to v případě afghánské rodiny ani nejde, ta je šíleně početná a čítá desítky a stovky členů. Ti nejbližší jsou naštěstí tady s námi a jsme rádi, že se to povedlo. Pak je ale řada dalších, včetně lidí, kteří spolupracovali s naší humanitární skupinou Berkat, kteří tam zůstali a snažíme se s nimi být v kontaktu a vymýšlíme, jak jim pomoct, protože nejsou v lehké situaci," uzavřela.
