Článek
Dušan Klein (†82), původním jménem Julius Klein, se narodil do židovské rodiny v období války. Vyrůstal v obci Michalovce na východě Slovenska. Měl dva starší bratry, dědeček byl pekařem, maminka švadlenou a tatínek byl zaměstnán v továrně na sušené ovoce a zeleninu. Už jako malý chlapec čelil tomu, co si mnozí z nás ani neumí představit.
Když začala deportace židů ze Slovenska, jeho tatínek dostal díky svému zaměstnání výjimku. Odstěhovali se do hor, kde byli přes půl roku ukrytí ve stodole jednoho sedláka. „Přes den jsme museli být uvnitř a v noci jsme vycházeli na procházky,“ vzpomínal režisér ve své zpovědi pro pořad 13. komnata. Byl ještě malý, okolnosti nevnímal a veškerý čas trávil se svou rodinou, proto pro něj život ve stodole nebyl tak traumatizující, jako to, co nastalo poté.
Útočiště našel v klášteře a dostal nové jméno
Časem nebylo bezpečno ani v horách, a tak našli úkryt v bratislavském klášteře pro sirotky. „Tři kluci zrovna odjeli za rodinou do Švýcarska, představený kláštera nás byl ochotný ukrýt pod jejich jmény. Já se jmenoval Dušan, bratr Karol dostal jméno Karel a prostřední Arnold musel přijmout jméno Jan,“ vzpomínal režisér, který později přijal jméno Dušan oficiálně za vlastní.
Maminka pracovala v klášteře jako kuchařka, ale protože její synové museli hrát pod cizími jmény sirotky, nesměla být s nimi kvůli podezření v užším kontaktu. Za jejich skrývání byl později představený kláštera popraven. Tatínek přešel k partyzánům a už ho nikdy znovu neviděli.
Gestapo řeklo: Kalhoty dolů
Jednoho dne maminka požádala rodinného známého o finanční pomoc, protože rodině peníze dlužil. Na domluvenou schůzku, kde si měli obnos předat, ale místo něj přišlo gestapo. „Odvedli nás do kanceláře Důstojného pána Hlavatého (přestavený kláštera - pozn.) a tam řekli: Kalhoty dolů. Podívali se na obřízku a bylo jim vše jasné. A právě to obnažení před cizími lidmi byl nejvíc ponižující akt, který jsem kdy zažil,“ otevřeně přiznal Klein.
Polovina jeho rodiny zemřela během války v koncentračních táborech. Den před Štědrým dnem roku 1944 byl Dušan Klein a jeho bratři transportováni do terezínského ghetta spolu s dalšími slovenskými Židy. Maminka skončila mezi vězni v malé pevnosti, chlapci byli ubytováni v bývalé škole. Jen o pár týdnů unikli transportům smrti.
O minulosti už ani muk
Po osvobození začal režisér se svými bratry a maminkou nový život v Bratislavě. Mnoho vzpomínek vytěsnil, některé ale vymazat nikdy nešly. „Programově jsem se snažil zapomenout a nemyslet na ty věci. Nepátral jsem, nevyptával jsem se maminky a bratrů, když ještě žili. A když o tom začali mluvit, tak jsem řekl: Já nechci, já nechci. Já chci žít normálním životem, tohle je za mnou,“ uvedl dále v dokumentárním cyklu.
Od té doby pro něj byla v životě nejdůležitější rodina, a i když o tu původní přišel, štěstím ho naplňovala ta vlastní - manželka Silvera, synové David, Dušan a vnoučata, kteří pro něj byli celým jeho životem.
