Článek
Letos tomu je třicet let, co zemřel jeden z našich nejoblíbenějších a také nejobsazovanějších herců František Filipovský. Do diváckého povědomí se zapsal hned ve 30. letech minulého století rolemi šplhounů v komediích Martina Friče (†66). Zajímavé je, že svého Krhounka ve filmu Škola, základ života (1938) a Mazánka v Cestě do hlubin študákovy duše (1939) ztvárnil, když mu bylo 31, resp. 32 let. V roce 1932 přitom neprošel konkurzem na roli studenta ve snímku Před maturitou s odůvodněním, že je na roli oktavána příliš starý!
Školu nepotřeboval
Ke kumštu měl FiIipovský blízko už od dětství – jeho otec byl vynikajícím hudebníkem, členem orchestru Prozatímního divadla a hudebním skladatelem. Víc než vysokoškolské studium ho proto přitahovalo divadelní jeviště, které bylo také jednou z příčin předčasného odchodu z filozofické fakulty. Herecké vzdělání nakonec ani nepotřeboval, protože měl skutečně talent od pánaboha. Profesionální dráhu započal v roce 1931 v Osvobozeném divadle, kde hrál až do roku 1938. Poté prošel několika scénami a v roce 1945 zakotvil v činohře Národního divadla, kde působil až do roku 1992.
Ve filmu sedly Filipovskému velmi dobře role drobných figurek a nejrůznějších úředníčků. Všechny jeho postavy, i ty sebemenší, byly ale vždy dobře zapamatovatelné. Vynikl například jako zákeřný astrolog v komedii Pekařův císař a Císařův pekař (1951), tajný policajt Bretschneider v Dobrém vojáku Švejkovi (1956), nadporučík Dub v pokračování Poslušně hlásím (1957), detektiv Mrázek v seriálu Hříšní lidé Města pražského (1968) či profesor chemie v komedii Marečku, podejte mi pero! (1976).
Filipovský se dost často objevoval i v pohádkách. Z těch stačí připomenout Hrátky s čertem (1956), ve kterých ztvárnil starého čerta ze mlejna, nebo Prince a Večernici (1979), kde jsme ho viděli jako šaška Kacafírka. Dalšího čerta si zahrál i v seriálu Arabela (1980).
Žák překonal mistra
S hercem máme navždy spojeného i francouzského herce Louise de Funèse, který k nám v češtině promlouvá jeho hlasem. Je škoda, že Filipovský nestačil namluvit všechny Funèsovy filmy, které u nás dávali nebo dávají, protože když člověk poslouchá jeho následovníky, cítí, že to není ono (i když sám Funès nebyl zdaleka tak expresivní jako on). Stejně skvěle nadaboval Filipovský i Babu Jagu v Mrazíkovi (1964). A protože nasadil laťku opravdu hodně vysoko, není divu, že od roku 1995 se na jeho počest uděluje Cena Františka Filipovského za herecký výkon v dabingu.
O tom, že Filipovský byl vždycky mimořádně populární, svědčí i to, že právě on vystoupil 1. května 1953 jako první v živém vysílání nově spuštěné Čs. televize. Dlouhá desetiletí byl pak pravidelným hostem na obrazovkách ČST.
Pavlína šla v jeho stopách
Možná to nevíte, ale herec si velmi potrpěl na módu a elegantní outfity – v jeho šatníku bylo údajně přes 250 obleků, které si nechával šít na míru. Dokonce si do nich nechával šít košile, které si sám žehlil. Jen zřídkakdy ho tak někdo mohl zahlédnout jinak než perfektně upraveného se šarmem pravého gentlemana. Byl také vášnivým sběratelem dýmek, ostatně, dýmku „půjčoval“ i své postavě inspektora Mrázka z Hříšných lidí Města pražského.
Filipovský byl od roku 1937 šťastně ženatý, s manželkou Hildou měl syna Jana a dceru Pavlínu. Zatímco Jan pracoval jako fotolaborant v České tiskové kanceláři, Pavlína se tak trochu „potatila“ a působila mj. v divadlech Semafor a Apollo. Diváci si ji pamatují především jako interpretku písní Včera neděle byla, Kam letí ten čáp nebo Kapitáne, kam s tou lodí?
