Článek
Fenomenální klavírista a jazzman Jaroslav Ježek (25. 9. 1906 – 1. 1. 1942) patří s Jiřím Voskovcem (†76) a Janem Werichem (†75) k legendám českého humoru a písně, které pocházejí z jejich společné tvůrčí dílny, se staly základem naší moderní taneční a jazzové hudby. A s velkým úspěchem se hrají dodnes. Minimálně jednu z nich, ať už je to David a Goliáš, Ezop a brabenec, Klobouk ve křoví, Mary, babička Mary, Nebe na zemi, Stonožka, Svítá, Tmavomodrý svět, Tři strážníci nebo Život je jen náhoda, umí zazpívat každý Čech.
Téměř slepý a hluchý pohodář
Geniálnímu Ježkovi se říkalo také „český Gershwin“, protože stejně jako on dokázal ve svých skladbách propojit prvek jazzu a klasické hudby. Osud mu však nadělil nejen velký talent, píli a veselou povahu, ale i pořádnou porci trápení – skladatel bojoval od útlého dětství s těžkými handicapy.
Jako dítě trpěl šedým zákalem a po nezdařené operaci oslepl na jedno oko. Druhým viděl špatně, ale rodiče pak už další zákrok raději neriskovali. V důsledku prodělané spály utrpěl také hnisavý zánět uší a trpěl poté nedoslýchavostí. A aby toho nebylo málo, v pořádku neměl ani ledviny. Velkou oporou mu byla ale rodina, a především sestra Jarmila, která mu ze své první výplaty pořídila vlastní piano.
Jedinečný mistr improvizace
V roce 1928 po návratu z Paříže se Ježek setkal s V + W. Na další desítku let zakotvil na scéně Osvobozeného divadla, kde působil jako dvorní autor i hudební šéf, skládal, dirigoval a hrál na piano. V režii slavného tria Ježek-Voskovec-Werich vznikaly svižné divadelní hry a nesmrtelné songy. Ježek byl také výborný improvizátor.
Pro diváky v sále dokázal během chvíle na zadané čtyři noty vytvořit hotovou skladbu v jakémkoli stylu. Velký úspěch měly třeba jeho variace na píseň Šla Nanynka do zelí, které zaimprovizoval v Mozartově duchu. Legendární muzikant se neomezoval jen na divadlo, skládal také hudbu filmovou a klasickou. A například svůj známý foxtrot Bugatti Step složil v Brně, kde ho inspiroval zvuk motoru vítězného vozu tamější Velké ceny automobilů v roce 1930.
Strčil do kapsy i donchuány
„Jarda Ježek – to byla zvláštní osobnost. Neoplýval nijak krásou, nejenže špatně viděl, dokonce i špatně slyšel. Když však zasedl ve společnosti ke klavíru a hmátl do kláves, tak mohli jít všichni donchuáni do háje. Nejkrásnější děvčata byla kolem piana a existoval pro ně jen on. Fantastická vitalita z něho přímo živelně vyzařovala,“ řekl o něm herec František Filipovský (†86).
Zemřel za velkou louží
Když se dostal k moci Hitler, Osvobozené divadlo se stalo tribunou odporu proti nacismu. Náckové a čeští fašisté se snažili, aby scéna byla uzavřena, což se jim v listopadu 1938 podařilo. Trojlístek přátel se rozhodl emigrovat do USA, ale Ježek tam nebyl šťastný. V New Yorku přijal místo sbormistra amatérského Československého pěveckého sboru a vyučoval hudbu.
Sám založil ženský pěvecký sbor Zpěvokol a seznámil se zde s Frances (Františkou) Bečákovou, svou poslední láskou, která mu byla velkou oporou, a krátce před svou smrtí si ji ještě stihl vzít za ženu. Zemřel na Nový rok 1942 na selhání ledvin v newyorské Cornellově nemocnici. Jeho tělesné ostatky byly 5. ledna 1947 slavnostně uloženy na hřbitově na pražských Olšanech.
O jeho tmavomodrém světě
Zajímavost na závěr: Ježek v posledních letech života vnímal nejlépe modrou barvu. Jeho pokoj byl modře vymalován, psal na modrý papír a modře se oblékal. V + W pro něj napsali text, který je dodnes jímavou výpovědí o jeho životě. „Zvláštní byl jeho mimořádný zájem o modrou barvu. Vzbuzovala v něm pocity, které u normálně vidoucích lidí asi neexistují; jejich působivost by se dala vysvětlit nejspíše skladbou jeho oka,“ zavzpomínal později muzikantův kamarád, klavírista Václav Holzknecht (†84). Od narození geniálního Jaroslava Ježka uplyne nyní 115 let.
