Článek
Během svého dlouhého života poznal sedm společenských zřízení, přežil dvě světové války, zažil komunistickou totalitu i dobu „posametovou“. Pod režijní taktovkou Otakara Vávry (28. 2. 1911 – 15. 9. 2011) vznikly takové klasiky jako Panenství (1937), Cech panen kutnohorských (1938), Dívka v modrém (1939), Rozina sebranec (1945), Nezbedný bakalář (1946), Zlatá reneta (1965), Romance pro křídlovku (1966) či Kladivo na čarodějnice (1969). A protože Vávra vždycky stavěl na kvalitních hercích a výborných literárních předlohách, tyto a mnohé další z jeho snímků patří do zlatého fondu naší kinematografie.
Jan Hus – revolucionář?
Vávrovo dílo ale vzbuzuje i kontroverzi. Byl to totiž nejen vynikající režisér a pedagog, ale také bytostný pragmatik, který se bez mrknutí oka uměl přizpůsobit situaci, zejména v proměnách politického diktátu. Za minulého režimu tak natočil i řadu tendenčních snímků poplatných komunistické ideologii.
Na jeho výpravnou husitskou trilogii Jan Hus, Jan Žižka a Proti všem (1954 až 1956) se sice hezky kouká, ale Hus zcela jistě nebyl bojovník za práva lidu, stejně jako husité nebyli jakýmsi předvojem komunistické strany. Nicméně pojetí těchto filmů odpovídalo tehdejšímu výkladu dějin.
Podobenství s procesy 50. let
Zároveň je třeba říct, že právě za minulého režimu Vávra natočil i skvostné Kladivo na čarodějnice (1969), jež bývá vykládáno jako podobenství vykonstruovaných politických procesů 50. let, a mnozí je považují za jeho nejlepší dílo.
Ostatně, snímek byl kvůli svému provokativnímu vyznění stažen z distribuce a diváci ho mohli vidět až o 20 let později. Koneckonců sám Vávra ve svých pamětech nazvaných Podivný život režiséra (1996) napsal: „Můj život byl s chybami, nehrdinský, ale často dost odvážný.“
Vše podřídil svému koníčku
Vávra vystudoval brněnské reálné gymnázium a po maturitě šel do Prahy na architekturu. Filmové řemeslo jej však lákalo natolik, že školu opustil, aby se mohl naplno věnovat svému koníčku. Zpočátku asistoval při vzniku několika dokumentů a svůj režijní debut si odbyl v roce 1934 dnes již pozapomenutým krátkometrážním snímkem Žijeme v Praze. Jeho úplně posledním režijním počinem (v 95 letech) byl videoklip dua Hapka-Horáček Hlava kance. Během svého života natočil Vávra přes 50 hraných filmů a k téměř 60 titulům napsal scénář.
Milenky a manželky
Zajímavý byl i režisérův osobní život. Ve svých pamětech se otevřeně přiznal k milostnému poměru s manželkou dramatika Emila Artura Longena (†50) i k tomu, že choval vřelé city k Eleně Hálkové (†78), jež byla manželkou herce Zdeňka Štěpánka (†71). S Adinou Mandlovou (†81) se prý domluvili, že by byla škoda, kdyby spolu nehupsli do postele, když už se znají tak dlouho.
U oltáře skončil Vávra dvakrát. S první ženou Helenou měl syna Jiřího. Jeho druhou manželkou se stala téměř o 40 let mladší režisérka Jitka Němcová (70). Vzali se až po dlouholeté známosti – ženichovi bylo tehdy 86 let.
Menzel mu vysekl poklonu
Své profesní zkušenosti a dovednosti Otakar Vávra předával po pět dekád na pražské FAMU, kterou spoluzakládal. Vychoval řadu režisérů – někteří z nich se stali představiteli čs. nové vlny. K jeho studentům patřil i Jiří Menzel (†82), který přes všechna kontroverzní hodnocení o svém profesorovi řekl: „V době, kdy byl film u nás většinou v rukách tvůrců pologramotných, byl Otakar Vávra první, kdo se začal věnovat filmové profesi nejen vážně, ale i poučeně. Měl-li by tedy někde stát nějaký český filmový památník, mělo by na něm být vytesáno: Otakar Vávra se zasloužil o český film.“
