Článek
Krásná chudá dívka Elén z prosté venkovské chaloupky má zlato v hrdle a přichází za hudební slávou do prohnilého velkoměsta. Zde by málem propadla jeho mámivým svodům, nebýt nezištné lásky šlechetného chudého houslisty Pavla Sedloně, a zvláště uměnímilovného milionáře Reného Skalského…
Boltone, pojedu třetí třídou
Legendární Pytlákova schovanka aneb Šlechetný milionář (1948) je mimořádně vtipný a inteligentní snímek, který paroduje kýčovitou červenou knihovnu, kalendářové historky i oddechové filmové tituly 30. a 40. let. Režisér Martin Frič (†66) ho natočil natolik geniálním způsobem, že diváky dodnes uchvacuje svým nadčasovým kouzlem.
Děj filmu je plný neuvěřitelných náhod i osudových setkání, přičemž obvyklá klišé umocňuje také skvostné herecké pojetí hlavních postav, kterého se se záměrnou nadsázkou zhostili Hana Vítová (†73), Oldřich Nový (†83) a Zdeněk Dítě (†81).
Stačí zmínit pár filmových replik: „Elén!“ „René!“ „Vy zde?“ „Ano, já zde.“ „Co jsem se vás nahledal, co jsem se na vás navzpomínal. A teď vás už nesmím ztratit…“ „René! Bojím se.“ „Jakým právem?“ „Právem velké lásky...“ nebo: „Právě teď jsem se zamiloval. Boltone, zbytek cesty pojedu třetí třídou.“ „Vy, pane? Ve třetí třídě mezi prostými lidmi? „Ano, já, Boltone, rozhodl jsem se pevně…“
Jak získat pitomý výraz
Zdeněk Dítě si kvůli své roli Pavla Sedloně nechal dokonce oholit obočí. Říkal, že tak získal dokonale pitomý výraz, kterým odbourával kolegyně na place. Z vlastní iniciativy si také pořídil vatové vycpávky do úst.
Kritika měla výhrady
Protože Pytlákovu schovanku natočili tvůrci, kteří měli s filmovými kýči letitou profesní zkušenost, dýchá z ní i láskyplná empatie ke všem „kritizovaným“ jevům. To pochopitelně neuniklo dobové filmové kritice – právě nepřehlédnutelná empatie ke kýčovitému vyznění podle ní přesáhla hranice tradičních představ o žánru parodie a k pokleslému umění se film choval až příliš vlídně a shovívavě.
Filmové parodie u nás v době natáčení nebyly příliš obvyklé. Sám Frič si tento žánr předtím vyzkoušel v detektivní komedii Těžký život dobrodruha (1941), existoval však v poměrně bohaté a zajímavé literární podobě. Každopádně řada divaček považovala Pytlákovou schovanku za typický sladkobolný příběh ve stylu kterak chudé děvče ke štěstí přišlo a při promítání hořce plakala.
A nic na tom neměnil ani barevný závěr, ve kterém Oldřich Nový vysvětlil, jak to tvůrci celé mysleli: „Jistě jste sami dávno poznali, že jsme se chtěli vysmát líbivým lžím plným falešného citu, glycerínových slz, sladkých úsměvů, hloupých frází a šťastných náhod. Chtěli jsme se vysmát životu, v němž se nepracuje, v němž stačí sentimentálně zpívat a v němž vždycky všechno nakonec dobře dopadne…“ Traduje se, že tento dodatek si vyžádala doba (film měl
v kinech premiéru v dubnu 1949), ale podle všeho byl už v původní literární povídce Srdce na rozpacích, podle které se Pytlákova schovanka natočila.
