Článek
Doménou této herečky (10. 11. 1886 – 24. 8. 1962) byly elegantní dámy z velkoměstské a aristokratické společnosti v honosných róbách, které na lidi kolem sebe pohlížejí přes lorňon. Seděly jí také role nejrůznějších intrikánek, matinek a tchyní hlavních hrdinů i temperamentních hašteřivých paniček.
Role naivek ji minuly
Růžena Šlemrová byla výborná komička se smyslem pro humor, a tak jí toto zaškatulkování nevadilo. Ani ji netrápilo, že ji minuly role zamilovaných slečen a naivek, kolem kterých se tehdy točila většina filmových příběhů. Svůj talent využila i na divadelních prknech – v roce 1909 se stala členkou Městského divadla na Královských Vinohradech a této scéně zůstala s dvouletou zdravotní pauzou věrná až do roku 1948.
Využila tu naplno svůj komediální talent. V mládí hrála především rázné a výřečné dívky a později zde ztvárňovala dominantní matky s ostrým jazykem stejně jako ve filmech. Excelovala samozřejmě i v dramatických úlohách, ale v divácké paměti zůstane navždy zapsána především jako komička.
Do 50. let se nehodila
Ale zpátky k jejímu angažmá na filmovém plátně. Jedinou hlavní roli si zahrála v melodramatu Paní Morálka kráčí městem (1939), jinak jsme ji viděli např. ve filmech Otec Kondelík a ženich Vejvara (1937), Dívka v modrém (1939), Katakomby (1940), Tetička (1941), Valentin Dobrotivý (1942), Prstýnek (1944), Řeka čaruje (1945), Hostinec „U kamenného stolu“ (1948) či Dovolená s Andělem (1952).
Padesátá léta ale jejímu salonnímu typu nepřála - do budovatelských agitek se opravdu nehodila, a tak se ze světa filmu postupně vytratila.
Její parketou byla i móda a doplňky
Byla to nesmírně praktická dáma. Nosila efektní modely, ale málokdo věděl, že si je často navrhovala sama a švadleny je ušily přesně podle jejích představ. Někdy si sice koupila nákladnou toaletu ve vyhlášeném módním salonu, ale nikdo od ní nerozeznal její vlastní elegantní výtvory, které vznikly přešitím starších rób. Slušelo jí všechno včetně kloboučků a šátků na krku. Potrpěla si také na nápadné šperky. I ty si dokázala sama navrhnout a vyrobit.
Semetriky jenom hrála
V soukromém životě měla do svých hašteřivých hrdinek daleko. Podle pamětníků byla dobrosrdečná, však ji také přátelé a kolegové oslovovali „Růženko“, což svědčí o tom, že byla oblíbená. Zatímco mnohé prvorepublikové herečky se topily ve skandálech a jejich pověst byla všelijaká, Šlemrová si na excesy nepotrpěla.
Byla provdaná za Roberta Šlemra, člena správní rady společnosti A-B, která vlastnila filmové ateliéry v Hostivaři. Manželství zůstalo bezdětné, ale nejspíš bylo spokojené – už proto, že dovolenou trávili oba společně rok co rok ve slovenských lázních Sliač.
Semetrikou s břitkým jazykem byla tedy Růžena Šlemrová jen naoko. Však o ní také kolegyně Marie Rosůlková (†91) později řekla, že její herecký projev byl unikátní – že se nedá naučit, ale je to dar.
