Článek
Ač mnozí nevěřili, že jim vztah vydrží, přesto dnes Monika Binias (52) slaví čtyřleté výročí se svým o 24 let mladším partnerem, nyní už manželem, hokejistou Petrem, s nímž se odstěhovala do Německa.
Co bys řekla těm, kdo nevěřili, že váš vztah vydrží?
Asi bych jim vzkázala, že mýlit se je lidské, a spíš se rozejdou páry stejně staré. Tam je podle statistik rozvodovost největší. My do toho nešli jako blázni, delší dobu jsme se znali a poznávali, jací jsme, a teprve pak se rozhodli, že budeme spolu.
Jak vám to s tak velkým věkovým rozdílem funguje?
Jak řekl Petrův brácha, který je fotbalista ve Švýcarsku, že je tam z nás třech jenom jeden největší sedmnáctiletý puberťák. A to jsem já, která pořád vymýšlí nějaké srandy. Petr je na svůj věk velice dospělý a seriózní. Asi je to tím hokejem, a že žil dlouho v cizině. Někdy z legrace říkám, že je jak starý mladý fotr. Tento problém tedy vůbec nemáme.
Změnilo tě soužití s Petrem?
Určitě. Zklidnila jsem se, jsem v pohodě, zase jsem začala věřit, že láska může být čistá, bez nevěr a podrazů a tomu člověku fakt můžeš důvěřovat, že co řekne, to dodrží. Navíc u plno lidí tím, že spolu začnou žít, dochází ke střetům. U nás je to naopak. Když za mnou dojížděl a já za ním, byli jsme nervóznější, protože nám bylo líto, že nejsme spolu. Proto jsme na sebe i víc žárlili. Tím, že jsme se poměrně brzy sestěhovali, absolutně jsme se zklidnili. Máme rádi stejné filmy, rádi cestujeme, naučila jsem Petra navštěvovat galerie, máme rádi společnost kamarádů. Budujeme domácnost, chceme koupit dům. Máme stejné cíle.
Nelitovala jsi někdy, že ses kvůli partnerovi odstěhovala do Německa? Nepřipadala sis osamělá?
Nejdřív vůbec, nebyl čas, protože bylo hodně změn. Pak jsem trochu ty Němce začala poznávat, což poznáš, až když v té zemi žiješ. Jsou opravdu jiní, některé vtipy na ně fakt sedí. Na druhou stranu je tady i hodně cizinců. Petr se pohybuje v tom hokejovém světě. Teď vlastně přešel do Hannover Scorpions a tam je to ještě víc mezinárodní, je tam sranda a máme hodně přátel. Takže nemůžu říct, že by se nám stýskalo, ale někdy se mi stýská po té naší zemi, po té krajině. Je to tady trošku jiné, i ten humor je jiný, ale jinak jsem se sžila, i když jsou chvilky, kdy mi trošku smutno je, hlavně po rodičích. Bylo to těžší, když byl covid, kdy jsme se kvůli tomu viděli míň. Ale teď se to vrací do normálu. Německo není Amerika a můžeme být za čtyři hodiny u sebe.
Nemáš trochu strach, že by manžel mohl chtít časem dítě a ty už mu ho nebudeš moct dát?
Máme spíš opačný problém. Petr je mužskej, který vidí ten smysl života v kariéře, jak v hokejové, tak ve své pracovní. Chce cestovat, chce žít. Na prvním místě, jak jsme si povídali, má to, abychom byli spolu. Řekl mi, že chce být se mnou a splnit naše sny. I můj táta, musím říct, že jeho prioritou nebylo, aby měli s mamkou děti. Máma tlačila na pilu a táta byl ten, kdo to vůbec neřešil a spíš říkal, že ne. U nás je to jakoby stejné. Za komunistů se nedalo dělat spousta věcí, ale teď je doba jiná. Někteří lidé mohou mít dítě, jsou mladí, ale prostě nechtějí. Ani do budoucna. My máme přátele, kteří jsou velmi úspěšní, jsou v aktivním věku a prostě dítě nechtějí. Je jich víc a víc. Já bych tedy ještě jedno dítě chtěla, ale budeme čekat, jak to bude. To musí být shůry dáno, to neovlivníš ničím. Budu ráda, Petr říkal, že by byl taky rád, ale že když ne, tak prostě ne.
