Článek
„Dámy a pánové, masový vrah, pan Camel, právě zavraždil tři pány z orchestru. Nelíbilo se mu, jak hrají,“ pronáší barman v jedné ze scén filmu Oldřicha Lipského (†64) Čtyři vraždy stačí, drahoušku s kamennou tváří. Kamennou, nezapomenutelnou a nezaměnitelnou. Patřila Karlu Effovi (23. 5. 1922 - 11. 6. 1993), herci, který nikdy nemohl dostat roli milovníka. Přesto se předtím, než před 30 lety zemřel, nesmazatelně zapsal do dějin naší kinematografie.
Karel Effa byl všechno, jen ne krasavec. Vydobyl si dokonce přízvisko „nejošklivější český herec“. Byl navíc nemanželským dítětem, což by v době jeho narození znevýhodnilo i člověka obdařeného mnohem luznějším zjevem. On se ale takovými malichernostmi ovlivňovat nenechal.
Přišel na svět v Praze jako Karel Effenberger. Maminka nejenže nebyla vdaná, ale neměla ani dost prostředků, aby uživila sebe i syna. Dala jej proto „na vychování“ do Březových Hor u Příbrami. Karel pak celý život říkal, že má dvě maminky.
V roce 1940 nastoupil k protektorátnímu vládnímu vojsku v Hradci Králové. Ve volných chvílích účinkoval ve vojenském kabaretu a díky tomu v sobě objevil lásku k herectví. Jeho rota byla nasazena v Itálii, kde přeběhl k Američanům a později se připojil k československým jednotkám.
Effa, Menšík, Krampol, Čenský
Po válce zůstal v armádě. Jenže si asi nevybral ten nejlepší útvar. Do služby osvobozené republice nastoupil jako četař v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého (1945 – 1947). Tím později prošla celá plejáda umělců podléhajících všeobecné branné povinnosti, například Jiří Krampol (84), Martin Stropnický (66), Jan Čenský (62), Jiří Langmajer či Jan Šťastný (oba 57). Základní vojenskou službu v něm začínal i mladý Vladimír Menšík (†58).
Není tedy divu, že se i Effa nakonec stal hercem. Hulákání na buzerplace mu stejně nikdy moc nešlo. Herečtí kolegové mu přezdívali Effík, a hovořili o něm jako o velmi příjemném, nekonfliktním a obětavém chlapíkovi s velkým srdcem, který měl rád svoji rodinu a lidi vůbec.
Jenom filmů, ve kterých se objevil, bylo celkem 106. Na divadelních prknech měl pak možnost zahrát si po boku Vlasty Buriana (†70), Oldřicha Nového (†83), Jana Wericha (†75) a mnoha dalších legendárních herců a komiků.
Filmovou píseň si sám napsal
K filmu ho v roce 1947 přivedl režisér Jiří Weiss (†91), který mu svěřil roli závodčího Jardy v dramatu Uloupená hranice. Ještě v témže roce se objevil i v pěti dalších filmech, například v dramatu Ves v pohraničí. Tam si navíc zazpíval písničku o vlčákovi Pietrovi, kterou napsal na konci války v Itálii.
Písní měl mimochodem na svém autorském kontě mnohem víc, podle některých pamětníků desítky. Ale zpíval i kuplety, nebo muzikálové melodie, a když si přihnul, vymýšlel prý také parodické texty na tehdejší režim. V roce 1960 vyšla na singlu jím interpretovaná písnička Pět strun z dílny Suchého a Šlitra.
Ve filmu si zahrál i syn Jiří. Omylem
Sám Effa označoval za svou nejoblíbenější roli plachého klaďase pana Koníčka ve filmu Florenc 13:30 s Josefem Bekem (†76) v hlavní roli. Hlavně proto, že si během příprav na natáčení vrchovatě užil přízeň krásných žen.
Historku z natáčení publikoval na svém webu semanovice.cz bratr zakladatele divadla Semafor Jiřího Suchého (91) Ondřej Suchý (77):
„Pana Koníčka si vyzkoušelo celkem sedm herců, až se nakonec rozhodlo, že ho budu hrát já,“ vyprávěl Effa Suchému. Pak se ovšem začaly hledat Koníčkovy partnerky. „Ve filmu byly čtyři a na jejich role dělalo zkoušky celkem dvanáct hereček,“ vypočítával Effa. „Od rána do večera se třicetkrát sjížděl jeden a ten samý záběr: Koníček sedí, dívka se na něj vrhne a vášnivě jej líbá! Řeknu vám – o těch polibcích se mi pak zdálo ještě celý týden."
Ve filmu si, i když omylem, zahrál také jeho tehdy malý syn Jiří. Ten na natáčení vzpomínal pro Český rozhlas: „Kdo to viděl, tam spousta herců tlačí autobus. Já jsem neměl co dělat, a tak jsem seděl na patníku, klátil jsem nožičkama, měl jsem plátěné kalhotky se slonem. Režisér začal řvát: Dost! Čí to je dítě na tom pangejtu! Celou scénku si zopakovali,“ směje se Jiří Effa.
Krátce před smrtí se jeho táta vrátil do Příbrami, kde vyrůstal, bohužel ale do nemocnice, kde byl několik měsíců hospitalizován s rozedmou plic. Zemřel 11. června 1993 v Praze ve věku jedenasedmdesáti let.
