Článek
Tento vynikající herec se zajímavou tváří se v českých filmech prosadil především v rolích gestapáků. Původem sudetský Němec Oto Ševčík (23. 10. 1931 - 25. 2. 2003) se narodil v Karviné a studoval německé školy. Nerad to přiznával, ale v dětství byl také členem Hitlerjugend. Nicméně po skončení druhé světové války nebyl kvůli stáří otce a nemocné matce odsunut do Německa. O prázdninách se také naučil česky a z německé tercie přešel do české tercie těšínského gymnázia.
Herci ho milovali
Už jako student hrál v ochotnickém souboru a zpíval v různých pěveckých sborech, a i když se po maturitě chtěl věnovat opeře a její režii, na brněnské JAMU vystudoval nakonec režii činoherní. Režíroval pak na celé řadě divadelních scén, někde jen pohostinsky, ale vždy s velkým úspěchem a respektem.
Dbal zejména na inscenační detaily, herecké a režijní originální nápady, komiku i optimismus z dobré práce. S oblibou se zaměřoval na hudební žánr: operety, muzikály, opery a hudební komedie. Herci ho milovali a on jim to oplácel, kolegové z divadla mu nahradili rodinu, kterou nikdy nezaložil.
Měl „razítko na gestapáky“
V 60. letech začaly přicházet i filmové nabídky. Dokonalá znalost němčiny, výška přes 180 cm a germánský profil zajistily Otu Ševčíkovi pravidelný přísun rolí příslušníků Wehrmachtu i gestapa. V českých filmech si jich zahrál asi třicet – obvykle šlo o nacisty napsané podle neměnného klišé neboli o studené čumáky s kamenným výrazem.
Zahrál si tak například důstojníka Sicherheitsdienstu v dramatu Atentát (1964), ve válečném snímku Sedm havranů (1967) ztvárnil důstojníka SS Friedricha, ve sci-fi Akce Bororo (1972) dostal roli bývalého nacisty Krauseho a do role německého důstojníka ho obsadili i v americkém dramatu Jatka č. 5 (1972) natočeném podle předlohy Kurta Vonneguta.
Svůj rodný jazyk uplatnil Ševčík i ve filmu Musíme si pomáhat (2000), kdy nadaboval kolegu Vladimíra Marka (†69), který v něm hrál také důstojníka SS. Ševčíkova němčina dodala Markově postavě ten správný „šmrnc“. „Mám razítko na gestapáky,“ říkával herec, od jehož úmrtí uplyne v těchto dnech dvacet let.
Sedly mu i komediální postavy
Ševčíkovou doménou ale nebyli jen náckové, velmi dobře mu šly i komediální role. Režisér Zdeněk Troška (69) si ho vybral do své pohádky O princezně Jasněnce a létajícím ševci (1987), ve které mu svěřil postavu zloducha Řimbucha. Oto Ševčík se zapsal do divácké paměti i jako knížepán v dalších Troškových pohádkách Princezna ze mlejna (1994) a Princezna ze mlejna 2 (2000). Kolega Ladislav Županič (79), který hrál jeho sluhu Žána, na něj v jednom rozhovoru zavzpomínal jako na velkého srandistu, který se smál vysoce posazeným hlasem. Neustále prý také kouřil a velice rád jedl.
Herečka Bára Hrzánová (58) zase vyprávěla, že Ševčík byl pověstný tím, že si často zpíval. Kouřil zásadně jen bensonky a znal v Praze všechna místa, kde je prodávají. Své režijní připomínky prokládal německými slovíčky – herce například pobízel k tempu slůvky „ein, zwei, drei“. Nikdy na ně také nevolal „ticho!“ nebo „klid!“, vždy láskyplně zařval „Ruhe!“
