Článek
Jméno Vladimíra Pucholta (*30. 12. 1942) je neodmyslitelně spjato s novou vlnou čs. filmu. K tomu, aby se navždy stal jeho ikonickou tváří, mu stačily pouhé tři roky (1964-1967), kdy zazářil v nezapomenutelných snímcích Černý Petr (1963), Starci na chmelu (1964), Lásky jedné plavovlásky (1965) či Svatba jako řemen (1967).
Režiséři Miloš Forman (†86), Ladislav Rychman (†84), Jiří Krejčík (†95) i další v něm našli ideálního představitele obyčejných, spontánně reagujících kluků, v jejichž charakterech se snoubí komično i zranitelnost.
Pucholtovy postavy nebyly přitom nikdy černobílé a jeho přirozené herectví mnohdy hraničilo s neherectvím, ať už to byl zednický učeň Čenda s dodnes citovanou hláškou „Ahóój! Slyšíš ten rozdíl, jo?“ z Černého Petra, romantický samotářský Filip ze Starců na chmelu, přelétavý a sobecký klavírista Milda z Lásek jedné plavovlásky nebo horlivě zanícený esenbák s pověstným „no co co…“ ze Svatby jako řemen.
Špatný třídní původ
Talentovaného herce Vladimíra Pucholta přitom lákala hlavně medicína, ale kvůli svému „špatnému“ třídnímu původu neměl šanci se na vysněnou školu dostat. Jeho otec byl totiž advokát, který se po roce 1948 odmítl touto profesí živit s tím, že právníkem v bezprávním státě nebude. Na DAMU ale tak přísní nebyli a na druhý pokus ho přijali. Hned po absolutoriu v roce 1965 zamířil do nově založeného Činoherního klubu.
Splnil si svůj sen
Kritika ho právem opěvovala jako jeden z nejvýraznějších talentů nastupující generace, ale Pucholt o dva roky později svou slibně se rozvíjející hereckou dráhu opustil a emigroval do Británie. „Já si pamatuji, že tehdy se pořád muselo dávat pozor na to, co a jak jste říkali. A v takovém režimu jsem celý život žít nechtěl,“ zdůvodnil později svůj odchod.
V Británii se zpočátku živil nejrůznějšími pomocnými pracemi, ale nakonec si právě zde splnil svůj sen a vystudoval lékařskou fakultu. Odpromoval v roce 1974 s vynikajícím prospěchem a stal se z něj pediatr se specializací na neonatologii.
Herectví pověsil na hřebík
V zahraničí tedy zahájil úplně novou etapu svého života a herectví považoval za uzavřenou kapitolu – na rozdíl od svých kolegů Jiřího Voskovce (†76) nebo později Jana Třísky (†80), kteří se snažili pokračovat ve filmové kariéře i v zámoří.
„Asi bych mohl dál hrát dál i v zahraničí, hrál bych asi nějaké špiony s cizím přízvukem, příležitost hrát venku pro mě byla,“ zmínil po letech Pucholt, který se po odchodu z Československa objevil před kamerou jen dvakrát: v západoněmeckém TV dramatu Malatesta (1970) a později ještě ve filmu Vojtěcha Jasného (†93) Návrat ztraceného ráje (1999).
Proslavil se i v Kanadě
V roce 1981 se Pucholt se svou anglickou manželkou a dvěma dětmi přestěhoval do Kanady, kde byla velká poptávka po doktorech s jeho odbornou specializací. Od roku 1985 působil jako vedoucí lékař neonatologického oddělení v nemocnici v Torontu. Ve svém domě si také otevřel vlastní ordinaci a u svých dětských pacientů i jejich rodičů byl mimořádně oblíbený.
On sám to zčásti přičítal i své zkušenosti s kumštem: „Přestal jsem být hercem, abych načerpal zkušenosti. Použít herecké umění v profesi dětského lékaře bylo důležité, děti musíte nějak uklidnit, nesmíte vypadat jako doktor,“ zmínil pro Radiožurnál.
Když se před časem rozhodl odejít do penze, rodiče jeho pacientů neskrývali zklamání. Podle nich byl Vladimír Pucholt ten nejlepší lékař, kterého mohly jejich děti poznat. V srdcích českých diváků zůstane ale navždy jednou z nejvýraznějších tváří nové vlny čs. filmu.
