Článek
Se svou bezmála dvoumetrovou výškou byl Jindřich Plachta (1. 7. 1899 – 6. 11. 1951) opravdu nepřehlédnutelný. Navíc to byl rozený komik, při jehož vystoupeních se diváci váleli smíchy. Stejně přesvědčivě ale dokázal dojmout až k slzám. Proto je s podivem, že oblíbený herec byl ve skutečnosti velký trémista, a protože si nevěřil, odmítl dokonce několikrát angažmá v Národním divadle. Zahrál si zde jen jednu sezónu, v letech 1948 – 1949.
Nesmrtelná pelerína
Narodil se v Plzni jako Jindřich Šolle. Umělecké jméno Plachta začal používat až později podle přezdívky, kterou mu kdysi dali ve škole. Nosil totiž širokánskou pelerínu, která na jeho dlouhém hubeném těle vlála jako plachta. Jeho otec, původně montér ze Škodovky, který jednu dobu působil i jako správce pivovaru v Rusku, si byl vědom, že syn má obě ruce levé. Proto ho nenutil, aby se vydal v jeho stopách, ale chtěl, aby se z něj stal vážený pan účetní.
O herectví nesmělo padnout ani slovo. Plachta šel tedy na obchodní akademii, ale sám později prohlásil, že „spíš by se našlo u krávy nadání ke hře na citeru než u mě atom pochopení pro podvojné účetnictví.“
Nápověda za všechny prachy
Ve svých začátcích bavil publikum kabaretu Satyr v hostinci U Znamenáčků převlečený za pavlačovou drbnu Vůněslavu Acetylenovou. Když podnik zanikl, nabídli mu místo nápovědy v kabaretu Červená sedma. Podle herců mu to moc nešlo, což se nakonec obrátilo ve velké plus.
Plachta totiž napovídal hlasitě a u toho afektovaně gestikuloval, čímž se představení měnila ve frašku. Obecenstvo řvalo smíchy, a tak ho šéf kabaretu na silvestra 1921 angažoval, čímž nastartoval jeho hvězdnou kariéru. Ještě v době, kdy už hrál v němých filmech, Plachta stále pracoval v jedné pražské bance. Po náhlém a předčasném odchodu do penze ze zdravotních důvodů v roce 1927 se věnoval jen umělecké činnosti.
Současní diváci si ho vybaví především jako laskavého, ale neprůbojného profesora Matulku z Cesty do hlubin študákovy duše (1939). Právě tato postava odpovídala typově i jeho charakteru. A pak je to také třeba jeho sluha Puntík, který v komedii To neznáte Hadimršku (1931) pronáší s obdivem: „Krasavice inteligentní…“ Filmových rolí odehrál Plachta víc než sto, a i v té sebemenší na sebe dokázal strhnout pozornost tak, že zastínil i herce v hlavní roli.
Burian ho vnímal jako konkurenta
A to nejen na stříbrném plátně, stejně tak i na divadelních prknech. Vlasta Burian (†70), který měl na talenty čich, mu nabídl angažmá ve svém divadle. Domníval se, že Plachta mu poslouží jako „nahrávač“ stejně jako Jaroslav Marvan (†72).
Když ale viděl, že se rodí konkurent, který mu přerůstá přes hlavu, řekl mu: „Uvědomte si, pane Šolle, že na legraci jsem v tomhle divadle já." Plachta proto radši sám odešel, ale jeho talentu okamžitě využili Jiří Voskovec (†76) s Janem Werichem (†75) ve svém Osvobozeném divadle.
Vážně nemocný fáral do dolů
Jindřich Plachta byl dvakrát ženatý, z prvního manželství měl syna Zdeňka a dceru Alenu. Kromě herectví také psal, nejznámější je jeho kniha Pučálkovic Amina, podle které byl v roce 1967 natočen TV film, a v roce 2001 i animovaný seriál.
Herec byl silně levicově přesvědčený a po roce 1948 se s nadšením vrhl do budování socialismu. Zorganizoval mj. Divadlo pod plachtou a s kolegy objížděl republiku s angažovaným repertoárem. Navíc se dobrovolně účastnil brigád, a dokonce fáral do dolů! Dřel jako kůň, a přitom měl celý život podlomené zdraví. K jeho předčasnému skonu tak přispěla nejen vážná nemoc, která ho postupně užírala, ale i fyzicky náročná a tvrdá práce.
