Článek
Elegantní a šarmantní dáma se sytým altem a kultivovanou češtinou patřila dlouhou řadu let k oporám činohry Národního divadla. Jak sama Jiřina Petrovická (30. 1. 1923-10. 10. 2008) ve svých memoárech napsala, vůně líčidel ji uchvátila už v dětství.
Když si její otec pronajal restauraci v nádherné novorenesanční budově v Přelouči, ji zde okouzlil především sál, kde se tančilo a hrálo divadlo: „Byla jsem tehdy opravdu malé dítě, snad pětileté, když jsem si začala uvědomovat zvláštní atmosféru zákulisí, spojenou právě s vůní líčidel, na kterou vzpomínají snad všichni herci,“ zavzpomínala umělkyně, od jejíhož narození uplyne v těchto dnech sto let.
Obdivovala Naskovou
Z hereckých hvězd obdivovala Petrovická především Růženu Naskovou (†75). Možná podvědomě cítila, že jsou si v lecčems blízké. Podobaly se nejen barvou hlasu, spojovala je i nadšená spolupráce s rozhlasem a také vyšší postava (obě měřily přes 170 cm, což v jejich době nebylo tak obvyklé jako dnes).
Herečky však dělilo zaměření repertoáru. Zatímco Nasková prošla přímočarým vývojem od naivek po starostlivé tetičky, mladší Petrovická dokázala naopak brilantně zacházet s postavami žen svůdných, temných i záporných, k čemuž ji předurčoval nejen znělý hlas, ale i atraktivní, ostře řezaná tvář.
Filmaři k ní byli skoupí
Petrovická začínala na kladenské scéně, pokračovala mj. přes Realistické divadlo Zdeňka Nejedlého a Městská divadla pražská a v polovině roku 1951 zakotvila v Národním divadle, kde debutovala rolí Desdemony v Shakespearově Othellovi. Na naší první scéně působila do roku 1990 a vytvořila tu desítky postav (naposledy paní Pernellovou v Molièrově Tartuffovi).
Od 40. let hrála také ve filmu. Poprvé se objevila na plátně v roce 1943 v komedii Čtrnáctý u stolu, následovaly role mj. ve snímcích Muži bez křídel (1946), Krakatit (1948), Tajemství krve (1953), Kohout plaší smrt (1961), Nahá pastýřka (1966) aj. Ze seriálů připomeňme Janu Eyrovou (1972) nebo 30 případů majora Zemana (1978). Filmaři k ní byli skoupí – možná je odrazovala její výška nebo příliš elegantní vzhled, který mohl evokovat prvorepublikovou éru. Mnohem víc příležitostí jí nabídla televize.
Vyfoukla roli Medřické
Přestože Petrovická pocházela z živnostenské rodiny, pod vlivem událostí druhé světové války vstoupila do komunistické strany a z tohoto titulu se pak angažovala i v Národním divadle. Proto ji mnozí přirovnávali ke kované soudružce Jiřině Švorcové (†83). Vyčítali jí také, že Daně Medřické (†62) vyfoukla titulní roli v Čapkově dramatu Matka.
Herec Bořivoj Navrátil (†78) se ale Petrovické zastal. Podle něj to byla skvělá kolegyně, která nikoho nenechala na holičkách. A na rozdíl od mnoha jiných po roce 1989 nepřevlékla kabát a z divadla odešla sama. V Matce sice dostala přednost kvůli členství v KSČ, kdyby ale hrát neuměla, nepomohlo by jí ani deset stranických knížek.
Nazpívala i známý hit
Díky zajímavému hlasu jí řadu příležitostí nabídl i rozhlas. Petrovická se uplatnila samozřejmě také v dabingu, a dokonce i jako zpěvačka – píseň Plují lodi do Triany, kterou nazpívala ve druhé polovině 50. let, patřila svého času k velkým hitům. Píseň pochází ze Cervantesovy hry Lišák Pedro, hudbu i text napsal Jan F. Fischer.
