Článek
Herec Zdeněk Kryzánek (30. 10. 1920-24. 12. 1975) prožil život, podle kterého by se dal natočit hollywoodský velkofilm. Pracoval jako výpravčí na dráze, dělník na stavbě či kastelán na zámku v Jindřichově Hradci. Kromě toho byl ale za války totálně nasazen v Říši, a v letech 1959-1961 ho komunisté uvěznili za činnost proti tehdejšímu socialistickému zřízení.
Kryzánek začínal hrát s ochotníky, což jeho profesoři na jindřichohradeckém gymnáziu neviděli rádi: „Kdybyste se raději učil vzorečky, stejně se na to hraní nedá koukat…“ říkali mu. I přes jejich káravě zdvižené obočí se Zdeněk Kryzánek přihlásil po maturitě na konzervatoř, ale prostředí protektorátní Prahy na něj doléhalo natolik, že po dvou letech ze školy odešel.
Milovníky hrát nechtěl
Po válce se pak dostal do mosteckého divadla a v roce 1946 nastoupil do angažmá v Divadle J. K. Tyla v Plzni: „Přešel jsem do Plzně a představte si, hrál jsem milovníky. Byl jsem sice štíhlý a vlasatý, ale taky z těch milasů hrozně nešťastný. Řekl jsem to režisérovi a dostal jsem barona Krüga v Bílé nemoci. Od té doby jsem milovníky nehrál. Zato jsem hrál skoro všechny Shakespeary: Říhala, Falstafa, Kapuleta, Klubka…“ zmínil Zdeněk Kryzánek ve svých vzpomínkách.
Od roku 1946 do roku 1958 odehrál na plzeňské scéně celkem 89 činoherních rolí a návdavkem i jednu v opeře. Později působil také v Národním divadle a svou divadelní kariéru uzavřel v karlovarském divadle.
Tahal na sobě železářství
Televizní diváci si Zdeňka Kryzánka vybaví nejspíše jako Žalmana ze seriálu F. L. Věk (1971). Film mu mnoho prostoru neposkytl, a tak jej známe především z menších úloh, kde se díky svému zevnějšku uplatňoval především v rolích různých gangsterů apod. Tím nejznámějším je zcela jistě Bill z Michaga z komedie „Čtyři vraždy stačí, drahoušku“ (1970).
Ovšem neměli bychom zapomenout ani na jeho hejtmana Piva z dramatu Marketa Lazarová (1967), kde podal opravdu úctyhodný výkon – už proto, že jeho výzbroj vážila 55 kg a bylo velké umění dostat se v ní na koně. A udržet se na něm bylo doslova o život.
Kdyby radši mlčel…
Zdeněk Kryzánek měl bujnou fantazii a rád si pouštěl pusu na špacír, což se ani na konci 50. let nepromíjelo. To, že v divadelním klubu a po hospodách vyprávěl příběhy, že jeho praděd byl rybníkář Kuba nebo že je posledním potomkem Jana Cimbury, by ještě prošlo, ale padaly z něj i takové perly, že například s anglickou perutí bombardoval Plzeň, nebo že ve skutečnosti není žádný herec, nýbrž špion.
Plzeňští hospodští ho udali za protistátní řeči a herec šel před soud. Vedení divadla mu příliš nepomohlo: potvrdilo sice, že Kryzánek je talentovaný umělec, ale když se opije, není s ním k vydržení – je výstřední, hlučný a někdy se vrací domů dlouho po půlnoci, čímž vzbuzuje veřejné pohoršení. A protistátní živel, který je proti socialistickému zřízení, byl na světě…
Soudruzi mu to dali „sežrat“
Kryzánek dostal 3,5 roku vězení a pětiletý zákaz herecké činnosti. Z vězení se dostal o něco dříve jenom díky milosti prezidenta republiky, ale zákaz herecké činnosti mu zkrácen nebyl. A tak se vrátil se do rodného Jindřichova Hradce, kde nejprve rušil hřbitov U Svaté Trojice a vykopával hroby, pak stavěl základní školu a pak se dostal jako údržbář a později i jako průvodce na zdejší hrad a zámek.
Postava hromotluckého člena zločineckého gangu v komedii „Čtyři vraždy stačí, drahoušku“ byla vůbec jeho první filmovou rolí po propuštění z vězení. Naposledy jsme jej mohli na filmovém plátně spatřit jako vinaře Kvasničku v komedii Bouřlivé víno (1976).
Je třeba také zmínit, že Kryzánek byl psavec. Zůstala po něm divadelní hra Oklamanci a biografie Paměti neposlušného herce. Hercova životní pouť se uzavřela na Štědrý den roku 1975 a pohřben je na hřbitově v rodném Jindřichově Hradci.
