Článek
Této výrazné komičce seděly role temperamentních, plnokrevných dívek i bodrých venkovských žen. Ačkoli Anna Letenská (29. 8. 1904 – 24. 10. 1942) rozdávala smích a dobrou náladu plnými hrstmi, její život skončil tragicky – zahynula v koncentračním táboře.
Díky svému ohromnému talentu se vypracovala z kočovné společnosti až na prkna Divadla na Vinohradech. Zde si záhy vydobyla pověst skvělé komediální herečky, která s přehledem zvládá i vážné role. S humorem sobě vlastním jistě přijala i příjmení svého prvního muže, operního pěvce Ludvíka Letenského, za kterého se provdala v 21 letech.
Manželovo původní jméno znělo Hrdlička, jenže mezi kolegy v souboru se vyskytovalo i několik dalších lidí s „ptačími“ příjmeními. Ředitel nechtěl mít „spolek zpívajícího ptactva“ a doporučil Hrdličkovi, ať si vymyslí pseudonym. A protože dotyčný pocházel z Letné, vybral si příjmení Letenský.
Naposledy před kamerou
Svou filmovou kariéru zahájila Letenská před začátkem okupace a druhé světové války. Na stříbrném plátně debutovala v roli děvečky v dramatu Kříž u potoka (1937), nicméně filmaři plně nevyužili jejího komediálního talentu a nabízeli jí především menší role. Svůj talent mohla před kamerou rozvinout jen párkrát – naposledy v roli domovnice Koubkové ve veselohře Přijdu hned, kterou v roce 1942 natočila s režisérem Otakarem Vávrou (†100).
Šlo o poslední filmovou příležitost v její kariéře. Když měl film o vánočních svátcích roku 1942 premiéru, dobový tisk informoval, že se divákům líbil a dobře se u něj bavili. Nikdo z nich neměl tušení, že představitelka hubaté domovnice je už dva měsíce po smrti.
Letenská totiž s druhým manželem, architektem Vladimírem Čalounem, ukrývala ve svém bytě manželku doktora Břetislava Lyčky, který ošetřoval jednoho parašutistu z operace Anthropoid. Při heydrichiádě byl pak její muž zatčen a vězněn gestapem. Zatčena měla být i Letenská, nicméně gestapáci ji ještě nechali dokončit právě roztočený film.
Nikdo nic netušil
Při natáčení na sobě Letenská nedávala nic znát a skvěle hrála svou komediální roli, i když byla psychicky na dně. Režisér Vávra později vzpomínal, že vždy, když dokončili záběr, šla si herečka sednout do rohu a dala hlavu do dlaní ve strašné úzkosti o život svého muže.
Čekala také, kdy si přijdou i pro ni, ačkoli na gestapu, kde se musela denně hlásit, ji neustále ujišťovali, že se jí to netýká: „Milostivá paní, nemusíte se ničeho bát. Nehrozí vám žádné nebezpečí. Prokáže-li se nevina vašeho manžela, bude vše v pořádku,“ říkali jí.
Závěrečná klapka filmu Přijdu hned padla 2. září 1942. Druhý den ráno se šla Letenská opět hlásit do Petschkova paláce - tentokrát už ji ale zpět nepustili a převezli ji do Terezína. V říjnu se dostala do Mauthausenu, kde se měla účastnit lékařské prohlídky.
Ta ale byla fingovaná – odsouzeného postavili k měřicímu zařízení, aby mu „změřili výšku“, a místo toho mu vpálili kulku do týla. Hereččin manžel byl popraven o tři měsíce později.
Dodnes není známo, z jakého důvodu jí nacisti umožnili dokončit natáčení. Nejspíš za to mohla intervence producenta a majitele Lucernafilmu Miloše Havla, který se za ni přimlouval na Úřadu říšského protektora. Úspěšný nebyl, Němci pouze souhlasili, že Letenská může dokončit film Přijdu hned. Vzhledem k jejímu osudu je název snímku hořkým symbolem hrůzné doby, která ji připravila o život.
