Článek
Před válkou a za protektorátu patřil ke zbožňovaným milovníkům, šel doslova z filmu do filmu a v náručí na plátně svíral nejpopulárnější krásky té doby. V komunistické éře elegánovi, který byl ve fraku jako doma a mluvil plynně hned několika jazyky, mocipáni nemohli přijít na jméno. Zažil útrapy, vězení, tvrdou práci na stavbě a na stará kolena i zasloužený herecký comeback. Tušíte, o koho jde?
Kluk z dobré rodiny
Jako dospívající chlapec si Raoul Schránil ani ve snu nepředstavoval, že se bude jednou živit herectvím a zbožňovat jej budou paničky i služky od Aše až k Tatrám. A to se už od narození pohyboval v uměleckém prostředí. Jeho matka byla koncertní pěvkyní a málem, nebýt otcových výhrůžek sebevraždou, skončila v Národním divadle. Rodinnou přítelkyní Schránilů byla zase Emma Destinová. Prastrýc Josef Huttary byl věhlasným malířem. Sestřenice Raoulova dědečka byla manželkou Bedřicha Smetany.
Schránilův otec umělcům moc nefandil a chtěl mít ze svého syna diplomata. Dospívající Raoul tak začal studovat francouzské lyceum v Dijonu. Po návratu do Československa se zhlédl v profesi hotelového recepčního. Působil v hotelech Alcron, Palace nebo Wilson. Tohle období ale dlouho netrvalo.
Z recepčního filmovou star
Zcela jiný životní směr mladému Raoulovi určila herečka Národního divadla Jarmila Kronbauerová, která byla na začátku let třicátých sousedkou Schránilů ve smíchovském činžáku. V mladém recepčním objevila herecký talent a začala se mu věnovat. Zanedlouho už Raoul jezdil po vlastech českých s kočovným divadlem, kde se mohl otrkat v bezpočtu rolí.
Dalším klíčovým člověkem byl Raoulův bratranec, filmový režisér Karel Anton. Právě on totiž hereckého nováčka doporučil do divadla k Vlastovi Burianovi. Tam se na legendárního komika chodili večer co večer dívat filmoví režiséři Frič, Lamač a Slavínský. Ti mladíka s nevšedním křestním jménem, sportovním tělem a fotogenickou tváří začali brzy obsazovat do svých filmů.
Adina, Nataša, Věra
Ač byla v polovině třicátých let mezi milovníky silná konkurence, Raoul obstál na jedničku. Své nejlepší filmy natočil v prvních válečných letech. Za všechny připomeňme snímky Dědečkem proti své vůli (1939), Kristián (1939), Eva tropí hlouposti (1939), Katakomby (1940), Dva týdny štěstí (1940) nebo Za tichých nocí (1941). Náručím mu tehdy prošly snad všechny populární herečky.
„Z kolegyň jsem měl rád Natašu Gollovou, protože byla inteligentní a měla smysl pro humor, velká legrace byla i s Věrou Ferbasovou,“ vzpomínal Schránil později. Nejraději měl dle svých slov ovšem Adinu Mandlovou. „Adina byla sice pořádně jedovatá a každého hned setřela, ale když člověk přistoupil na její hru a uměl jí to vrátit, bylo to docela zábavné,“ uvedl krátce po sametové revoluci Raoul.
Milovník jen na plátně
Adina Mandlová, která byla dle některých pamětníků posedlá sexem, do svého lože vlákala nejen Hugo Haase, Oldřicha Nového, Svatopluka Beneše či Rudolfa Hrušínského. Spadeno měla i na Raoula Schránila. Po jednom z mejdanů u ní v bytě na nábřeží dala při odchodu z mejdanu klíče od domu do kapsy právě jemu. On ale odmítl. „Byl jsem v té době už ženatý a moje manželka byla úplně stejný typ jako Adina,“ práskl na sebe po letech. Další pikantní informace z něj nikdo už nevypáčil.
„Byl jsem tenkrát spíš milovníkem na plátně než v životě,“ dodával často Schránil s úsměvem. Ženatý byl miláček dam a dívek celkem dvakrát. Poprvé se ženil za války. V manželství, které vydrželo deset let, se mu narodily dvě děti. Dcera Alexandra a syn Raoul. Po osmašedesátém dcera i syn emigrovali. Podruhé a naposledy se Raoul oženil v šedesátých letech se svou hereckou kolegyní Věrou Liškovou z mladoboleslavského divadla.
Léta hubená
Ačkoli se za války Schránil aktivně zapojil do odboje a v domě své rodiny v Chotětově ukrýval uprchlé britské zajatce, stal se po vítězství komunistů v šestačtyřicátém nežádoucím. Stejně jako třeba Zita Kabátová začal po únoru 1948 Raoul hrát s Vesnickým divadlem, které spadalo pod ministerstvo zemědělství. Na začátku padesátých let se Schránil jednomu s přátel svěřil, že chce i s rodinou emigrovat. Brzy se ocitl u výslechu v Bartolomějské. Zanedlouho ho zatkli přímo na divadelním jevišti během hry a skončil na Pankráci.
„Měl jsem dobrého advokáta, který mě z toho vysekal, takže jsem se mohl po necelém roce opět nadechnout čerstvého vzduchu,“ vzpomínal později. Po návratu z lochu se někdejší lev salonů živil lecčíms. Jako dělník stavěl neblaze proslulý Stalinův pomník na Letné a dělal i u cirkusu. Rehabilitován byl až v šedesátých letech.
Comeback
Na divadelní jeviště se Schránil vrátil v uvolněných šedesátých letech v Mladé Boleslavi. Zažil tam zase šťastná léta a našel si tam druhou manželku. Později pracoval také v náborové kanceláři Národního divadla. V roce 1970 odešel do důchodu. V televizi a filmu se zase začal objevovat v drobných rolích. Po roce 1989 vzrostl o jeho osobu zase zájem a do svých filmů ho začali obsazovat režiséři nejmladší generace. K vidění byl například ve filmech Šakalí léta (1993), Krvavý román (1993) nebo v seriálu Bylo nás pět (1994).
Raoul Schránil byl i po osmdesátce ve výborné kondici a sršel optimismem. Jako recept na vitalitu doporučoval ranní studenou sprchu a dlouhé procházky. Do hereckého nebe odešel v roce 1998 poté, co mu praskla aorta a vykrvácel do břicha. Bylo mu 88 let.
