Článek
Mladík na fotografii, který se na konci let šedesátých stal miláčkem publika, pocházel z herecké rodiny. Jeho rodiče začínali jako kočovní herci. On sám měl komediantství doslova v krvi. Psal povídky i písňové texty a miloval country. Přestože předčasně ve třiceti letech podlehl závažné chorobě, zanechal po sobě nesmazatelnou stopu. Už víte?
Řeč je pochopitelně o Jiřím Grossmannovi, který po studiích na gymnáziu začal studovat stavební fakultu ČVUT. Studia však nedokončil. Na úsvitu let šedesátých se začal zapojovat do kulturního dění. V legendárním klubu Olympic se seznámil s Miloslavem Šimkem. A bylo to setkání osudové.
Vytvořili nerozlučnou dvojici konferenciérů a společně odešli i na vojnu. Ve vojenském estrádním souboru se Jiří seznámil se svou první manželkou. Když si ji po dvou měsících vztahu bral, zatajil svatbu své mamince, se kterou měl velmi specifický vztah a bál se jí to říct. Manželství vydrželo čtyři roky.
Už během vojenské služby se poprvé u Jiřího projevily jeho zdravotní problémy. „Objevila se mu boule na krku a doktor hned poznal, že to není angína, jak tvrdil Jirka. Poslal ho na vyšetření do nemocnice. Jirka byl hned operován,“ vzpomínal po letech Miloslav Šimek. Podle diagnózy se jednalo o Hodgkinovu chorobu, nikoli leukémii, jak se později tradovalo.
Přestože měl Jiří Grossmann ohromnou vůli žít a nepodléhat své nemoci, ze které si dovedl dělat i legraci, konec byl neodvratný. „Později mu začali vyměňovat krev, začaly se mu dělat pásové opary, jeho stav se zhoršoval. Tohle téma pro nás ale bylo vždy tabu,“ vzpomínal po letech Miloslav Šimek.
Na poslední představení do Semaforu přivezli Jiřího Grossmanna sanitkou a jeho přítelkyně Máša mu musela píchnout injekci. „Nikomu z nás nepřipadalo, že by se s námi loučil. Věřili jsme v zázrak,“ přiznala po letech Naďa Urbánková. Ta Jiřímu na pohřbu o pár dní později na jeho vlastní přání zpívala píseň Závidím, která byl jeho osobním vyznáním a ještě za jeho života se stala obrovským hitem.
