Článek
Blonďák, který se schovává za slunečními brýlemi na fotografii, patří k zásadním postavám české hudební scény let šedesátých. Byl nekorunovaným králem českého rokenrolu, poznal zdi blázince, jeden čas byl i bezdomovcem, spal s ženami i muži. Byl dlouhodobě závislý na prášcích a alkoholu. Už víte?
S prvním boomem rokenrolu u nás se na úsvitu let šedesátých ze dne na den zrodila hvězda Mikiho Volka, který byl zřejmě naší nejkontroverznější hvězdou. Nenáviděl Beatles, kteří jej podle jeho slov připravili o chleba. Rokenrolu v jeho původní podobě zůstal věrný celý život, kdy zpíval střídavě s různými kapelami. Jeho „neuvěřitelný život“ by vydal na několik knih.
Poslední léta byl jeho nejbližším kamarádem Filip Menzel, který býval dětskou hvězdou a společně s Igorem Chaunem o něm natočil dokument: „Miki byl zvláštní druh feťáka. Vždy byl perfektně oblečen a hovořil, ač sprostě, tak velmi vybraně. Jeho maminka ho k polykání různých povzbuzovadel a uklidňovadel prý zpočátku v podstatě vedla. Miki svoji matku miloval. Byla jeho první drogou. Jezdila s ním na každý koncert, a do svého Míši chodila zavěšena na dlouhé procházky. I když byl už velmi slavný! Spávala s Mikim v hotelu na stejném patře a bisexuální Miki ve vedlejším pokoji souložil s Berkou, Přenosilovou, Schoberovou a snad s každým, kdo se namanul.“
Miki byl na lécích závislý od samotného počátku: „K dispozici měl pouze drogy, které byly dostupné v tehdejším socialistickém Československu. Fenmetrazin, kodein, diazepam, solutan, alnagon, yastil či algenu. A samozřejmě alkohol. Z těchto ingrediencí si míchal své pověstné „koktejly“ a ty se mu staly až do jeho smrti každodenním dopingem.“
Když Mikimu zemřela maminka, zhroutil se mu svět: „V osmdesátých letech se mu rozpadlo i bezdětné manželství a Mikiho život se začal řítit z kopce. Začal rozprodávat vše, co měl. Přišel o byt, pak ještě o jeden, a nakonec jezdil noční tramvají z konečné na konečnou, aby mu nebyla zima. Bral hodně a ještě víc drog než dřív. Na závěr svého života bral Miki Volek občas i pervitin. Vysvětlil jsem mu, že pervitin se užívá šňupáním nebo intravenózně. Jenže on byl rebel. Nikdy nic nedělal tak, jak se to běžně dělává. A taky se bál. Jedinou aplikaci, kterou neodmítal, bylo polykání. Když dostal psaníčko perníku, rovnou ho celé spolknul, i s papírem,“ vzpomíná Filip.
Ten také objevil tělo Mikiho Volka po jeho smrti: „V srpnu 1996 jsem s kamarády a svojí těhotnou ženou Monikou objevil za asistence policie a hasičů Michaela Volka v jeho posledním pronajatém bytě ve Veletržní ulici mrtvého. Zemřel na vykrvácení z jícnových varixů, obložen lahvemi od vodky. Bylo mu 53 let a já na něj moc rád vzpomínám.“
