Článek
Známe ho z mnoha komediálních rolí, například jako lehce senilního krále z Pyšné princezny (1952), který odvolával, co odvolal a sliboval, co slíbil, dále jako koktavého čerta, který chce v Hrátkách s čertem (1956) mazat mariáš, či jako kuchaře, který v pohádce Princezna se zlatou hvězdou (1959) dostane od prince Řád zlaté vařečky.
Se svým nezaměnitelným hlasem měl Stanislav Neumann jednu velkou výhodu – mohl stát klidně ke kameře či k divákům zády a stejně ho každý poznal. Víc imitátorů než on měl tehdy snad jen Jaroslav Vojta (†81).
Zkrátka a dobře, kdykoli se Stanislav Neumann (16. 7. 1902 – 19. 2. 1975) objevil na filmovém plátně, lidé už se těšili, že bude zase legrace. Herec přitom vždycky toužil především po vážných rolích. Jenže režisér Jiří Myron jeho kvality záhy odhadl a řekl mu: „Kamaráde, je to hezké, ale vzpomenete si na mne, z vás tragéd nebude, vy jste komik.“
Hercovou doménou byly svérázné figurky
Jeho otcem byl známý básník Stanislav Kostka Neumann (1875 – 1947) a matkou nakladatelka Kamila Neumannová. Hypoteticky tak mohl jít ve šlépějích svých rodičů a věnovat se literární tvorbě, ale on se rozhodl pro divadlo.
A přestože mu kvůli vzhledu a hlasu nikdo zářnou kariéru nepředpovídal, opak byl pravdou. Neumannovou doménou se staly nejrůznější uvěřitelné, byť epizodní postavičky, ať už bezvýznamní úředníčci, sluhové, všelijak nervózní pánové a podivíni, zlodějíčci či mužští pod pantoflem. A právě díky jeho charakteristickému hlasu a mimice působily všechny tyto figurky komicky a mile.
Stanislav Neumann prošel během kariéry řadou scén a nakonec, už jako vyzrálý umělec, zakotvil v roce 1927 v souboru činohry Národního divadla. Zde zúročil zkušenosti, které nasbíral v renomovaných divadlech i na avantgardních scénách. Ve zlaté kapličce působil až do roku 1967, kdy požádal o uvolnění. Později zde hrál už jen příležitostně.
Znal datum své popravy
Diváci ho vnímali jako téměř pohádkové ztělesnění pohody a dobroty, ale jeho reálný život měl do pohádky hodně daleko. Za druhé světové války byl Neumann aktivním členem protinacistického odboje, což ho na jejím konci stálo málem život.
Za Pražského povstání doprovázel náklaďák se zbraněmi, ale byl přitom zajat esesáky. Okamžitě putoval do vězení a ihned bylo také stanoveno datum popravy. Mělo k ní dojít 9. května 1945. Jenže hlavní město mezitím osvobodila Rudá armáda, takže nacisti svůj záměr nestihli provést.
Namále měl i hercův syn Stanislav (†42), který byl rovněž aktivním účastníkem odboje a nacisti ho věznili v Terezíně. Neumann se po válce do Malé pevnosti vydal, syna zde našel a vážně nemocného ho dopravil do Prahy, čímž mu zachránil život. Ve své knize Tvář bez masky to popsal hercův kolega Ladislav Pešek (†79): „Přinesl ho, na zádech, s tyfem na Bulovku. Usmívá se, jeho jediný syn bude žít.“
Nejbolestnější ztráta
Syna sice zachránil, ale o čtvrt století později se mu stejně díval do rakve. Stanislav Neumann mladší spáchal totiž 18. září 1970 sebevraždu. Jako přesvědčený straník neunesl obvinění z oportunismu. V dopise na rozloučenou napsal, že nemůže žít bez strany ani se stranou a že lituje, že nezemřel už v roce 1945 v Terezíně. Těžce zkoušený otec ho následoval o necelých pět let později – 19. února to bylo 45 let.
