Článek
Jan Werich (†75) měl v 60. letech jen málo hereckých příležitostí. Tehdejší režim ho totiž dvakrát nemusel. Režisérovi Vojtěchu Jasnému (†93) se ale podařil husarský kousek a Wericha si prosadil do svého filmu Až přijde kocour (1963).
O „tlačenku“ se postaral režisérův dobrý kamarád, rovněž filmař, který se znal s tehdejším prezidentem Antonínem Novotným a přimluvil se u něj. „Bylo nebylo, ale spíš bylo, než nebylo…“ těmito slovy začíná úvodní scéna dnes již kultovního filmu, ve které se Jan Werich vyklání z okénka věžních hodin kostela svatého Jakuba v Telči.
Legendární komik v něm svým nenapodobitelným způsobem ztvárnil hlavní dvojroli moudrého vypravěče-kastelána Olivy a kouzelníka. Snímek Až přijde kocour si svou premiéru odbyl před 60 lety.
Většina má máslo na hlavě
Děj této moderní pohádky pro dospělé se odehrává v malém městečku, které jako by samo patřilo do pohádkové říše. Přijíždí sem kouzelník s krásnou dívkou Dianou (Emília Vášáryová, 81) a kouzelným kocourem Mourkem.
Kocour má na očích černé brýle, a když mu je někdo sejme, lidé se pod jeho pohledem zbarví podle svých charakterů a skutků. Lháři a farizejové zfialoví, zloději zešediví, nevěrnice a nevěrníci zežloutnou – a zamilovaní zčervenají. Je jasné, že kocoura mají rádi jen ti poslední. A samozřejmě děti. Právě ty se pak postarají o kocourovu záchranu, když se ho zmocní muži, kterým jeho kouzelná moc není po chuti.
Zelené oči, které barví lidi
Nestárnoucí podobenství o pokrytecké morálce dodnes oslovuje diváky nejen Werichovou bodrostí, ale též obrazovým cítěním Vojtěcha Jasného. Jeho velkou devízou jsou i nádherné exteriéry Telče a experimenty s barevným materiálem.
Inspirací pro hlavní námět filmu byly režisérovy halucinace, které ho postihly v dětství, když měl španělskou chřipku. Vybavily se mu po letech, když pozoroval svého vlastního kocoura jménem Pitrís. „Díval se na mě těma zelenýma očima. A já si říkal: vždyť to jsou ty magické kocouří oči, které barví lidi,“ líčil Vojtěch Jasný.
Krásné Emílii slušela i červená
Hodně velkým oříškem bylo hledání představitelky Diany. Barevná červená maska totiž herečkám neslušela. Zadařilo se až s Emílií Vášároyvou, jejíž kráse tato barva neublížila. Režisérovi Jasnému ji doporučil kolega Jiří Krejčík (†95), který s ní v roce 1962 točil snímek Půlnoční mše.
Půvabná Slovenka musela během kamerových zkoušek zvládnout i cvičení na hrazdě, což pro ni nebyl žádný problém – do 17 let dělala totiž gymnastiku. Během natáčení pak ale z hrazdy spadla a zranila se, takže pár dnů strávila i v nemocnici.
Drezura zvládl až profík
Kocoura Mourka si pro film cvičil zpočátku sám Vojtěch Jasný. Zvíře mu ale uteklo. Proto se obrátil na profesionálního krotitele pum a levhartů Alfréda Červinku. Ten mu pro film vycvičil čtrnáct kocourů a koček, které bylo možné v jednotlivých scénách střídat.
Tantiémy za Vinnetoua
V době, kdy byl snímek natočen, se některé filmy ze Západu vyměňovaly za snímky tuzemské. Film Až přijde kocour byl vyměněn za Vinnetoua (1963), na čemž režisér Jasný vydělal. Nedostával totiž tantiémy za svůj film, ale právě za populárního náčelníka Apačů.
Komunistům podobenství vadilo
I v dalších rolích se blýskly velké hvězdy jako Vlastimil Brodský (†81), Jiří Sovák (†79), Jiřina Bohdalová (92), Vladimír Menšík (†58) aj. Ač byl „Kocour“ divácky úspěšný a Vojtěch Jasný za něj dostal řadu ocenění včetně Zvláštní ceny poroty na MFF v Cannes, za normalizace putoval film do trezoru.
