Článek
„Chtěla jsem dělat autorský film, který vypovídá o době, ve které žiju. Myslím si, že to je to, co země a její diváci potřebují. Chápu film jako rozhovor s divákem na dané téma," svěřila při jedné příležitosti režisérka Věra Chytilová (2. 2. 1929 – 12. 3. 2014), která nikdy nešla pro slovo ani pro ránu daleko – křičela na herce, hádala se s kameramany, se střihači a vlastně se všemi. Neodmyslitelně k ní patřily i velké sluneční brýle a výrazné ráčkování.
Zároveň po sobě zanechala velký kus práce. Byla to výrazná představitelka čs. nové vlny, jejíž tvorba byla ovlivněna filmovým stylem cinéma-vérité, především jeho dokumentaristickým a filozofujícím proudem. Mohla z ní být architekta, protože tento obor původně studovala v Brně, ale nakonec se školou sekla a vystřídala spoustu profesí, mezi které patřily třeba manekýnka nebo laborantka.
Vystudovala u Vávry
Nakonec ji zlákala práce za kamerou, a tak se na Barrandově vypracovala postupně od klapky na pomocnou režisérku. Zároveň začala studovat režii na FAMU pod vedením Otakara Vávry (†100). Absolvovala v roce 1962 středometrážním snímkem Strop a debutovala hraným dokumentem Pytel blech o životě v dívčím internátě.
K jejím nejznámějším filmům patří Sedmikrásky (1966), Ovoce stromů rajských jíme (1969), Hra o jablko (1976), Panelstory aneb Jak se rodí sídliště (1979), Kalamita (1980), Faunovo velmi pozdní odpoledne (1983), Vlčí bouda (1986), Šašek a královna (1987), Kopytem sem, kopytem tam (1988), Dědictví aneb Kurvahošigutntág (1992) a Pasti, pasti, pastičky (1998).
Hádka jako forma diskuse
Jako režisérka byla Chytilová velice autoritativní a velmi rychle si získala pověst ženy, která se s nikým a s ničím nepáře. Sekýrovala kameramany, po střihačích házela (nejen) plechové krabice od filmů a řvala na herce – snažila se je vytočit, aby zachytila jejich přirozené emoce. Například Milanu Šteindlerovi (64) nechala během natáčení filmu Kopytem sem, kopytem tam přitlouci šuplík, který měl vytáhnout, a když ho nakonec rudý vzteky vyrval, ještě mu vynadala, že hraje mizerně. „Pro mě je hádka formou diskuse…“ zdůvodňovala svůj přístup.
StB ji nezlomila
Za normalizace se Chytilová dočkala šestileté nucené pracovní pauzy. StB se ji několikrát pokusila přimět ke spolupráci, ale režisérka se nikdy nedala zlomit. Neuhnula ani tehdy, když po ní chtěli podpis pod Antichartu a raději se smířila s tím, že bude točit mnohem méně, ale nadále tak, jak chce ona.
Diváci její filmy milovali, a protože jejich distribuce byla různě omezována, ti pražští za nimi ochotně putovali do okrajových či mimopražských kin. Když Chytilová později vzpomínala na minulý režim, upozornila, že neměla problémy s mocí, to ona měla problémy s ní.
O ženském údělu
Chytilová, která byla dvakrát vdaná, a vychovala dceru a syna, věnovala spoustu filmů ženám. Tvrdila, že to mají v životě složitější: „Ženský úděl je mnohem těžší. I v okamžicích, kdy jste v jiném stavu, kdy už vůbec nemůžete, musíte nějak fungovat!“ Svůj názor měla i na muže: „No jó, mužský, ti nestárnou. Šediny je zdobí, brýle jim svědčí, vrásky jsou sexy. Žádné křečové žíly. Žádná celulitida. Žádné klimakterium. Ale pak najednou… zdechnou."
Za svou práci byla Chytilová odměněna řadou cen, včetně francouzského Řádu za umění a literaturu a Českého lva za dlouholetý umělecký přínos českému filmu. „Měl jsem ji rád, mám ji rád a nikdy na ni nezapomenu," řekl po její smrti Miroslav Donutil (70), kterého často obsazovala do svých filmů.
