Článek
Jako dítě trpící těžkou formou astmatu strávila mnoho času na nemocničním lůžku. Aby její rodiče mohli zaplatit drahé účty za léčbu, museli pracovat hodiny navíc. A zhruba odtud se začíná odvíjet onen začarovaný kruh. Když museli být déle v práci, nemohli na ni tolik dohlížet. A ona už od mala řešila své psychické trable zvýšeným příjmem hlavně nezdravého a extrémně kalorického jídla.
„Když jsem byla mladší a pořád po nemocnicích, všichni mi věnovali maximální pozornost. A pak najednou, jako bych vůbec neexistovala,“ vzpomíná Karina Garcia (38) z Texasu. Na blízkost a péči rodičů si jako dítě velmi snadno zvykla. Jenže oni museli zaplatit dluhy za její léčení. Otec pracoval v armádě a byl stále mimo domov. Aby vše stačili vlastními příjmy pokrýt, musela si i maminka přibrat ještě druhou práci.
Karina připustila, že právě jedním ze spouštěčů pocitu chuti k jídlu byla častá osamělost. Přejídání totiž chmury spolehlivě zahnalo. V deseti letech vážila 45 kilogramů, v patnácti už 113. Ve spirále přibírání se ale točila dál, žádný hmotnostní strop pro ni neexistoval. Jídlo bylo vždy na prvním místě. Ve třiadvaceti letech jí váha ukázala už bez mála dva metráky a musela skončit s prací ošetřovatelky. Fyzicky už nic nezvládala.
Naděje ve formě implantace žaludeční bandáže se rychle rozplynula. Karina byla jedním z mála pacientů, u kterých tento druh léčby nezabral, a přejídala se tajně dál. Jídlo kradla, když všichni odešli. Když si uvědomila, že se brzy ují k smrti, obrátila se na lékaře z jedné televizní show. Ten nejprve změnil její jídelníček. Poté, co snížil její energetický příjem na 1200 kalorií za den, šla za první měsíc s váhou dolů o 42 kilogramů.
Následovala reoperace bandáže žaludku. A konečně po 12 měsících tu byly tyto výsledky: Z 272 kilogramů shodila žena, která se dřív bez invalidního vozíku vlastně nedokázala vůbec pohybovat, celých 106 kilogramů. A díky této radikální změně může nyní už používat chodítko a začíná se za jeho pomoci opět pomalu pohybovat na vlastních nohách.
