Článek
Filmy ze studentského prostředí si oblíbili diváci všech věkových kategorií. Není divu – do školy chodil (nebo chodí) každý z nás a všichni jsme v ní zažili nejrůznější legrácky i kolektivní průšvihy, na které nostalgicky vzpomínáme i po letech. Ke klenotům žánru patří pamětnická klasika Škola základ života (1938), kterou uvidíte 14. února ve 20.15 h na Televizi Seznam.
Dnes již kultovní snímek natočil respektovaný režisér Martin Frič podle knihy Študáci a kantoři, kterou napsal středoškolský pedagog Jaroslav Žák. Je zřejmé, že tento pan profesor měl velký smysl pro humor a skvěle odpozoroval, jak to na našich středních školách chodí. Zajímavé je, že od roku vydání knihy (1937) i premiéry filmu se toho v našem školství zase tolik nezměnilo – i dnes najdete v každé třídě nějakého šprta či podlézavého šplhouna.
Obvykle nechybí ani třídní frajírek nebo šašek, který má vše na háku. A v profesorském sboru se stále vyskytují přísní pedanti, kteří považují jakýkoli odklon od normy za narušení své autority. Pořád jsou mezi nimi naštěstí i rozumní učitelé, kteří mají pochopení pro prohřešky mládí.
Skvěle vybraní študáci i kantoři
Režisér si dokonale poradil s výběrem jednotlivých typů studentů i profesorů. Ladislav Pešek se představil v nezapomenutelné roli studenta Ády Čuřila, který neopomine jedinou příležitost k rošťárně, František Filipovský naopak hraje podlézavého šplhouna a udavače Krhounka, Antonín Novotný zase obletovaného školního krasavce Jindru Benetku. Jejich důstojné pány profesory ztvárnili mj. František Kreuzmann (latinář a třídní profesor Lejsal), Ladislav Boháč (francouzštinář Bartoš), Jaroslav Marvan (češtinář Kolísko) a Václav Trégl (matikář Koďousek). Ředitele gymnázia si zahrál Theodor Pištěk.
Děj se odehrává na reálném gymnáziu v Přívlakách, jehož septimáni se připravují na sportovní závody o středoškolský pohár. Řediteli školy se ale dostane do ruky recesistický třídní časopis Řev septimy, jehož autor si dělá legraci z profesorského sboru. Ředitel dospěje k závěru, že reputace kantorů došla úhony, a studenti tak dostanou na výběr: buď se autor článku přihlásí, nebo se septima může s vysněnou účastí na sportovním klání rozloučit. Ani největší třídní výlupci s Čuřilem v čele ale netuší, kdo sžíravě ironický článek napsal…
Zajímavosti ze zákulisí
Režisér Martin Frič chtěl postavu ředitele gymnázia opticky ozvláštnit a napadlo jej, že by mohl být plešatý. Jenže tehdejší maskéři nedokázali vytvořit takovou pleš, která by věrohodně zakryla stávající vlasy, a Theodor Pištěk nechtěl o vyholení hlavy slyšet ani slovo. Přesvědčila ho až mimořádná finanční odměna.
Nikomu nevadilo, že filmoví kantoři a septimáni jsou víceméně vrstevníci – představiteli profesora Kolíska Jaroslavu Marvanovi bylo v době natáčení 37 let, jeho žákům Čuřilovi (L. Pešek) a Krhounkovi (F. Filipovský) 32 a 31 let. Přívlaky jsou v Česku dokonce dvoje – jedny na Kutnohorsku, druhé na Lounsku. Ani v jedněch ale nikdy nestálo gymnázium.
Jako drobnou ochutnávku nabízíme i dvě z mnoha nezapomenutelných filmových replik: „Tak já tedy playu,“ oznámí ředitel při tenisu, že bude podávat. „No dovolte, to je hrozné. Sedněte si, vždyť vy jste cynik. Muška jenom zlatá. Dnešní mládež nemá kouska citu v sobě. Studenti? Vy nejste žádní studenti. Vy jste barbaři! Muška jenom zlatá! Tak dost!“ Těmito slovy komentuje rozlícený profesor Kolísko Čuřilovu laxní recitaci básně Dědův odkaz od Adolfa Heyduka.
