Článek
Byla hezká jako obrázek, zdobila ji hříva plavých vlasů, a ačkoli to byla navíc i výborná komička, filmaři jí žádnou větší příležitost nenabídli. Marii Norrovou (2. 8. 1912-31. 5. 1980) si určitě všichni pamatujete jako ústnatou Pepičku z Hejhalovy restaurace, která v komedii Přednosta stanice (1941) rozmazluje černého pasažéra Ťopku (Vlasta Burian †70) různými dobrotami, ačkoli ten na jejich zaplacení nemá ani korunu.
Šel jí tanec i zpěv
Půvabná blondýnka, vlastním jménem Marie Preislerová, se narodila v Sarajevu, které bylo tehdy součástí Rakouska-Uherska. Vyrostla ale v Košicích, kde také absolvovala základní školu. Už ve 14 letech se stala členkou baletního sboru tamního divadla. Díky babičce, která bydlela v Praze, se o prázdninách dostala do tanečního souboru smíchovské Arény. Vedení si záhy všimlo jejího talentu a Norrová se postupem času vypracovala ve výbornou operetní herečku a zpěvačku.
Prošla pak několika operetními i činoherními scénami a od dívčích a milovnických postav se přehrála ke komediálním rolím. Se svou blonďatou kšticí a pohlednou tváří představovala osobitý komický zjev a typ. Ona sama kladla důraz na mimiku, práci rukou, řeč těla a také na postavení a výšku hlasu, který vynikal specifickou intonací.
Zahrála si i v „nejblonďatějším“ filmu
Během své krátké filmové kariéry natočila přes dvacítku snímků. Na stříbrném plátně debutovala v roce 1934 jako mladá dívka v německé verzi Fričovy komedie Život je pes. Krátce nato si zahrála mladičkou sekretářku v Hašlerově sentimentálním Irčině románku (1936). Film programově zacílil na srdce nejen českých, ale především německých a rakouských fanynek obsazením největšího milovníka doby Rolfa Wanky (†81), ale také autentickými záběry malebného chorvatského pobřeží. Není divu, že Irčin románek slavil fenomenální úspěch.
O dva roky později si Norrová před kamerou konečně poprvé i zazpívala. Bylo to v komedii Slávko, nedej se! (1938). Poté přišla plejáda vedlejších postav v celé řadě filmů. Nejvýraznější z nich byla Katka Dlouhá v komedii Ženy u benzinu (1939). Optimisticky laděný snímek byl zajímavý nejen svým emancipačním poselstvím, ale také obsazením velmi krásných hereček (kromě Marie Norrové si v něm zahrály např. Jiřina Sedláčková, Zita Kabátová, Růžena Šlemrová, Anna Letenská či Božena Šustrová).
Mnohé z nich jsou pro dnešní publikum prakticky neznámé, ale svého času šlo o velké hvězdy. Mimochodem, o Ženách u benzinu se říká, že je to „nejblonďatější“ prvorepublikový film.
Pak už dostávala jen štěky
Po únorovém převratu se Norrová objevila už jen ve třech filmech. Tím posledním byla Dáma na kolejích (1966), kde se mihla jako bezejmenná žena na schodech. Po 12 letech jí drobné uplatnění nabídla ještě Čs. televize, která ji obsadila do role staré ženy před samoobsluhou v krátkometrážním filmu Babička je ráda (1978) s Jiřinou Šejbalovou (†75) v hlavní roli.
Norrová hodně spolupracovala s rozhlasem a jednu dobu i s gramofonovými závody, pro které nazpívala řadu hezkých písníček. Za všechny jmenujme alespoň Já bych se ráda vdávala.
Norrová vdaná byla, ale manželství s Vilémem Dubským skončilo rozvodem. Na počátku 50. let se stáhla i z jeviště a žila v ústraní, takže bylo spíš věcí náhody, že si na ni režiséři občas vzpomněli aspoň s drobným „štěkem“. Jedna z našich nejzajímavějších komiček zemřela v 67 letech.
