Článek
Při přečtení jména Pavel Liška se vám před očima vybaví nejspíš známý herec (48), ale na naší kulturní scéně se pohyboval i jiný Pavel Liška – normalizační zpěvák, který za svou možnost vystupovat nevděčil svému talentu, ale především KSČ.
Pro nežádoucí zpěváky Martu Kubišovou (82) a Karla Kryla (†49) i řadu dalších umělců se za normalizace veřejný prostor zcela uzavřel. Naproti tomu Pavel Liška (31. 7. 1941 – 30. 12. 2018) zažil v 70. letech nebývalý vzestup – zpíval především písně o zářných zítřcích, mnohdy z pera sovětských autorů, a vždycky z něj sálala pozitivní nálada a optimismus.
Byl prostě typickým produktem tehdejší doby, která přála vyvoleným, resp. těm, které strana dostrkala na výsluní.
Hvězda 70. let
Zpívat sice uměl, ale nedalo se to poslouchat. Jeho písně měly ty správné „rudé grády“, na které bylo po roce 1968 domácí publikum alergické. Stačí zmínit píseň Samovar z roku 1973, jejíž angažovaný text rve doslova uši.
První album vydala Liškovi v roce 1971 sovětská gramofonová firma Melodia. U nás mu o rok později vyšly Písničky pro každý den. Hned v roce 1974 se mohl pochlubit dalším albem Navždy chci s písní žít. V roce 1975 vydal Třicátý máj už rozkvétá a jeho poslední album Báječný víkend spatřilo světlo světa v roce 1979.
V SSSR ho vídali rádi
Pavel Liška vyrůstal v rodině s uměleckým zázemím. Jeho otec byl zpěvákem kvarteta Nezbední bakaláři a dědeček Jan Liška hercem nynějšího Divadla ABC. On sám se vyučil soustružníkem a poté absolvoval dopravní průmyslovku. Do toho ale zpíval a v roce 1967 se poprvé prezentoval v Sovětském svazu na setkání mládeže.
V roce 1969 absolvoval v SSSR turné po boku zpěváka Richarda Adama (†86). „Až po návratu domů jsem se dozvěděl, že jsme byli jedni z prvních československých umělců, kteří vyjeli do Ruska po okupaci naší země jejich armádou," zmínil později Liška, který na sovětské posluchače nedal dopustit: „Do Ruska jsem jezdil rád a nestydím se za to. Procestoval jsem ho křížem krážem a bylo tam výborné publikum," uvedl také.
Navštívil i ostatní země východního bloku a mluvilo se o něm jako o „zpívajícím vyslanci socialistického přátelství“.
Po roce 1989 sláva vyšuměla
V roce 1973 nabídl spolupráci dívčímu vokálnímu triu Jezinky a zažil s nimi období své největší slávy. A s hlavní vokalistkou tria Bobinou (Boženou) Ulrichovou (68) se v roce 1984 oženil. V roce 1991 se jim narodil syn Pavel, z předchozího manželství měl Liška ještě dceru Karolinu (47).
Po roce 1989 upadla jeho „sláva“ v zapomnění. Manželka Bobina naštěstí restituovala činžovní dům na Smíchově, a tak si rodina nežila špatně, i když Liška utrpěl v roce 1995 mrtvici, skončil na vozíku a byl odkázán na invalidní důchod.
Díky rehabilitacím a manželčině obětavé péči se sice po čase postavil na nohy, ale do zpěvu mu už nebylo. Nejznámější normalizační zpěvák odešel v tichosti v roce 2018.