Článek
„Saxano, v knihách vázaných v kůži, zapsáno kouzel je na tisíc…“ A na tisíc bylo dost možná i textů, které pro Petru Černockou a další interprety napsal spoluautor tohoto filmového hitu Pavel Kopta (†57). I když spolupráce s filmaři byla jen jednou z odnoží jeho mimořádně plodné kariéry, jako textař se objevil v titulcích více než 40 filmů.
Jak řekl hudební skladatel Vladimír Vodička, s nímž Kopta často spolupracoval, v pořadu České televize Příběhy slavných: „Každý režisér věděl, že když si řekne o text do filmu Koptovi, bude ho mít do 24 hodin a bude dobrý.“
Kromě zmíněné Dívky na koštěti režiséra Václava Vorlíčka (†88) se podílel například na legendární „Koňské opeře“ Limonádový Joe Oldřicha Lipského (†62). Jeho barový song Whiskey, to je moje gusto, tam zpívá Yvetta Simonová, za kterou na plátně přivádí pistolníky k erotickému šílenství Květa Fialová.
K jeho posledním filmům patří hořká komedie Jako jed Víta Olmera (81) z roku 1985. Otextoval píseň Jiřího Stivína (80) Vlak poslední odjíždí, o které je spousta diváků přesvědčena, že ji nazpíval Jiří Schelinger a tvůrci pro ni sáhli do archivu. Ve skutečnosti se ale do Schelingrovského chrapláku trefil Petr Flynn, zpěvák s průpravou například z avantgardního seskupení Jazz Q.
Mohl být malířem, ale přišel „vítězný únor“
K filmu a filmařům se dostal kvůli sledu událostí, kterým se obvykle říká řízení osudu. Měl i výtvarné nadání a v mládí docházel do ateliéru malíře Františka Tichého. Pak ale přišel rok 1948, s ním „vítězný únor“, a pro celou rodinu obývající vilu na pražské Hanspaulce se všechno změnilo.
Otec, spisovatel a někdejší kulturní tajemník prezidenta Beneše Josef Kopta, se v nakladatelstvích najednou stal nežádoucím. Bratr Petr, básník, překladatel a mimo jiné zeť Jaroslava Seiferta, dokonce skončil v komunistickém pracovním lágru. Pavel sehnal práci asistenta režie ve Filmovém studiu Barrandov. To se v daném kontextu jevilo jako terno. Věnoval se jí v letech 1950 - 1960.
První písňové texty začal Kopta psát už během studií na gymnáziu pro svého přítele Jiřího Šlitra. Za první společné dílo považují historici píseň Prachy kulatý. Podle textařova syna Václava Kopty se po letech našla na útržku notového papíru.
Dvorní textař Hegerové
S obzvláštním potěšením ovšem psal pro Ljubu Hermanovou, jeho „Já mám ráda políra“ považovala spousta lidí za lidovku. A pro Hanu Hegerovou (†89) byl přímo dvorním dodavatelem. Její šansonový repertoár byl přeci jen trochu jen něco jiného, než popěvek adolescentní filmové čarodějnice. Dodnes často hraná píseň Lásko prokletá je toho důkazem.
Kromě Šlitrových melodií psal na hudbu Jaromíra Vomáčky, Jiřího Maláska, Bohuslava Ondráčka, Angelo Michajlova, ale i Michaela Kocába, Petra Hapky, nebo Vladimíra Mišíka. K interpretkám a interpretům jeho písní patřili také Eva Pilarová, Waldemar Matuška, Karel Gott, nebo Karel Černoch, uvádí web slovnikceskeliteratury.cz.
Syna ovlivnil, ale k psaní ho nevedl
„V našem baráku to literární podhoubí bylo vždycky,“ vysvětloval jeho syn Václav Kopta, muzikant, herec, moderátor a autobusák, proč se vydal v otcových stopách. „Za tátou chodili na pracovní schůzky hudební skladatelé, zpěváci, takže všechno se točilo kolem jeho psaní. Kdyby byl táta dřevorubec, chytil bych do ruky dřív pilu než piáno.“
Zároveň ale popřel, že by jej otec vedl i k psaní textů. „Já začal psát texty, protože jsem chtěl konkurovat chlapíkům tady z Hanspaulky, jako Ivan Hlas nebo kluci z YoYo Bandu. To oni byli tou sílou, co mě k tomu zahnala.“
V rozhovoru pro Seznam Zprávy vzpomínal na otce: „Ve společnosti byl táta okouzlující, ale hodně se uvnitř trápil, trpěl psychickými problémy, které vyústily v deprese. Pomáhal si alkoholem, což nebyl dobrý rádce ani společník. Vybavuju si ho jako báječnýho, laskavýho tátu, se kterým byla obrovská legrace, kterej se pro mě obětoval, vařil fantastický polívky v Libochovicích, bral mě s sebou na ryby. Ale taky si vybavuju protivnýho člověka, který se dokázal z fleku nastartovat a vybuchnout.“
Před smrtí si ještě zanadával na Rusáky
Zmíněné Libochovice se staly místem, kde u Pavla Kopty propukla chalupářská vášeň. Podle sousedů, kteří na něj zavzpomínali v pořadu České televize Příběhy slavných, si základy řemeslných prací nastudoval z příruček, a pak dokázal vlastnoručně postavit garáž, zastřešit ji a omítnout.
Jeden z nich ho také 21. srpna 1988 – tehdy to byla neděle – vezl svým autem do Prahy. Cestou si ještě zanadávali na „Rusáky“, protože to bylo právě 20 let, co vojska Varšavské smlouvy vtrhla do Československa za účelem „poskytnutí bratrské pomoci“. Vysadil ho na metru, Kopta jel na Hradčanskou, odkud chtěl pokračovat autobusem domů na Hanspaulku. Když přecházel od metra na autobus, zkolaboval a už se neprobral.
Zemřel v důsledku srdečního selhání, v pouhých 57 letech. Příčinou byly pravděpodobně následky léčby endogenních depresí v kombinaci s těžkou fyzickou námahou spojenou s rekonstrukcí chalupy.
