Článek
Po vleklých zdravotních problémech zemřela o víkendu slovenská herečka Soňa Valentová (†76). Čeští diváci ji mají spojenou především se slavným historickým dramatem Kladivo na čarodějnice (1969), v němž hrála děkanskou kuchařku Zuzanu, která se stala jednou z obětí fanatického inkvizitora Bobliga. Publikum uchvátila nejen svým strhujícím výkonem, ale také odvahou, kdy se v jedné scéně objevila v rouše Evině. O této talentované dámě se také říkalo, že má nejkrásnější oči ze všech hereček v celém tehdejším Československu.
Manžel neměl námitky
„Tehdy to nebylo běžné,“ zavzpomínala Valentová na choulostivou scénu. „Jako novomanželka jsem to probrala se svým manželem (Pavol Haspra, †74, pozn. red.).
On to jako režisér chápal a řekl, že to tam patří, že je to natolik silná scéna, že si to člověk ani neuvědomí.“ Nahota měla opravdu své opodstatnění – zvrhlí inkvizitoři, kteří Zuzanu podrobovali mučení, se chtěli také pokochat pohledem na její tělo.
Kuriózní chybička
Díky tomu se ale do filmu vloudila i úsměvná chybička: bylo vidět, že herečka se předtím opalovala ve dvoudílných plavkách. A ty, jak známo, v XVII. století neexistovaly. U diváků příběh bodoval, ale u komunistických pohlavárů nikoli – až příliš jim připomínal jejich zinscenované politické procesy v 50. letech. A tak byl film stažen z distribuce, a volně se mohl promítat až po roce 1989.
Sestry skončily v Osvětimi
Ještě předtím, než přišla Soňa Valentová na svět, se v její rodině odehrála obrovská tragédie. Hereččini rodiče měli židovské kořeny, a tak chtěli za války ochránit dcery, které už byly na světě: čtyřletou Emku a devítiletou Vierku.
Poslali je do evangelického internátu, kde se ukrývalo víc židovských dětí. Jenže někdo je udal a obě děvčátka skončila v Osvětimi. A rodiče, kteří se ukrývali v hrobce pod evangelickým kostelem, paradoxně přežili…
Chtěli ji hned po maturitě
Dceru Soňu, která se narodila rok po válce a už od dětství prokazovala umělecké vlohy, proto podporovali v tvůrčím rozvoji. Chodila na balet, hrála na klavír, zpívala a soukromě se učila cizí jazyky.
„Nevěděla jsem, zda budu baletka, nebo herečka, ale odmala mi bylo jasné, že budu stát na jevišti,“ vzpomínala Valentová v jednom rozhovoru. Nakonec převládl herecký talent, který byl tak výrazný, že hned po maturitě ji chtěli angažovat do trnavského divadla. Ona se ale rozhodla pro studium na Vysoké škole múzických umění a po absolutoriu se stala členkou souboru Slovenského národního divadla.
Hvězdný výkon v Renčově filmu
Co se filmu týče, Valentová si zahrála v celé řadě slovenských celovečerních a televizních snímků. Čeští diváci si ji vybaví mj. ještě z komedie Kam, pánové, kam jdete? (1987), ve které hrála manželku hlavního hrdiny (Karel Heřmánek, 74), či jako dr. Prokopovou z filmu Zapomenuté světlo (1996).
Největší pozornost ale upoutala ztvárněním role sadistické vychovatelky Volfové v psychologickém thrilleru Requiem pro panenku (1991).
Osudové životní rány
Herečka byla provdaná za o 17 let staršího divadelního a televizního režiséra Pavola Haspru. Ačkoli manželství s temperamentním umělcem připomínalo občas Itálii, vydrželi spolu 38 let – rozdělila je až jeho smrt v roce 2004. Oporou jí pak zůstaly dcery Natália a Katarína (která jako muzikálová herečka a zpěvačka působí i v Česku) i víra v Boha.
V březnu 2016 se hereččin život dramaticky změnil. Postihla ji náhlá cévní příhoda, což se naštěstí neprojevilo na její paměti ani na řeči. Následky byly fyzického rázu – nemohla například chodit. Na divadelní prkna se poté už bohužel nevrátila.
