Článek
Řada herců uvázla divákům v paměti ve spojení s určitou rolí – stačí připomenout Ladislava Chudíka (†91), kterého si mnozí ztotožňovali s postavou primáře Sovy i dlouho po odvysílání seriálu Nemocnice na kraji města (1977). Těch jmen je pochopitelně mnohem víc, ať už je to Pierre Brice jako Vinnetou, Otto Šimánek (Pan Tau) nebo Michèle Mercier (Angelika).
Někdo se té nálepky nezbaví nikdy. Však si také mnozí herci postěžovali, že jim „prokletí“ jedné role zavřelo cestu k jiným postavám. Nejhorší zkušenost si zřejmě odnesl operní pěvec Milan Karpíšek (14. 6. 1928 – 19. 5. 2002), který v kriminálce Černá punčocha (1986) ztvárnil postavu psychopatického vraha natolik přesvědčivě, že si pak u filmu už nikdy neškrtl.
Film podle skutečných událostí
Působivý snímek natočil režisér Otakar Fuka (†75). Inspiroval se skutečným případem sériového vraha, který v 80. letech řádil v Praze a v severních Čechách. Tragickým hrdinou jeho příběhu je padesátiletý modelový krejčí Miroslav Opatovský, na první pohled slušný a nenápadný pán, který chová andulky a po večerech chodí běhat do parku.
Nikdo ale netuší, jak moc nenávidí modelky, které obléká, a k tomu v hloubi duše spřádá zvrácené sny, jak je škrtí černou punčochou. Od myšlenky není v jeho případě daleko ke skutku a z Opatovského se stává zákeřný škrtič.
Splněný sen…
Zajímavé je, že do role vraždícího monstra chtěl režisér původně obsadit jiného herce. Oslovil Josefa Kubíčka (92), kterého předtím proslavila role mladého Brůny v seriálu 30 případů majora Zemana (1978). Ten ale po přečtení scénáře správně usoudil, že by mohl být propříště škatulkován výhradně do postav tohoto typu a roli odmítl.
Režisér začal „svého“ vraha hledat v Maďarsku a v Polsku, ale nikoho vhodného nenašel. Nakonec mu při návštěvě operního představení padl do oka právě Milan Karpíšek. Slovo dalo slovo a pěvec nabídku přijal s nadšením. Tvrdil, že vždycky snil o tom zahrát si hlavní roli v nějakém filmu, jen se bál, aby to kolegům nezkazil.
„Já ho utěšovala, že se ničeho nemusí bát, že je výbornej. A opravdu byl. Působil velmi věrohodně, až z něj některé dámy, které škrtil, měly skutečně strach. Hrál to velmi přesvědčivě,“ řekla o něm jeho filmová manželka Luba Skořepová (†93).
Navždy vrahem
Svým skvělým výkonem si na sebe Karpíšek upletl nechtěně bič – reakce lidí byly příliš zraňující. Kolegové v divadle na něj volávali „vrahu“ a nešetřili ho ani režiséři, kteří si do něj občas rýpli, že mu role vraha šla lépe. Milan Karpíšek byl vynikající tenor, který zpočátku exceloval v komických buffových partech, ale postupem času se stále více uplatňoval v charakterních úlohách. V Praze začínal na scéně Hudebního divadla v Karlíně, v roce 1958 se stal členem opery Národního divadla, kde působil až do svého odchodu do penze na konci 80. let. Do české kinematografie vstoupil poprvé ještě během svého působení v Karlíně jako redaktor v komedii Martina Friče (†66) Nechte to na mně (1955). Objevil se i v několika dalších filmech včetně oscarového Amadea (1984) režiséra Miloše Formana (†86).
Po uvedení Černé punčochy ale přísun filmových nabídek ustal. Diváci ho měli jednou provždy zaškatulkovaného jako vraždícího maniaka a režiséři se ho báli obsazovat. Kdyby mu nabídli podobnou roli, publikum by hned od začátku vědělo, kdo je pachatel. A kdyby z něj udělali kladného hrdinu, diváci by mu stejně nevěřili ani nos mezi očima. Slavná role se tak stala Karpíškovým prokletím.
