Článek
Petr Vít, filmová hvězda, po které fanynky v letech 1937 – 1945 šílely. Pak z plátna najednou zmizel. Začal totiž používat místo uměleckého pseudonymu své skutečné jméno, Vítězslav Vejražka (9. 5. 1915 - 8. 6. 1973). Brzy na to si opatřil další, už vůbec ne umělecké. StB ho vedla jako „společenského agenta“ pod kódem AK 70. Od jeho smrti uplynulo 50 let.
Narodil se v Dolním Bousově u Mnichova Hradiště. S herectvím začínal u kočovných společností. Po dokončení dramatického oddělení pražské Konzervatoře roku 1937 hrál jednu sezónu v Ostravě, působil v brněnském Národním divadle a v pražské Uranii, kde také režíroval.
Ctidbalý divadelník se ovšem nemohl zároveň jen tak producírovat před filmovou kamerou. Proto ten pseudonym, který pro něj vymyslel režisér J. A. Holman.
Novou kariéru zařídila StB
Záznam StB ze září 1949 konstatuje: „Dle našich instrukcí začal AK 70 převáděti příbuzenský poměr na mileneckou základnu. Toto jeho úsilí se mu plně podařilo.“ Estébácká pochvala se týkala Vejražky. Záznam odkazuje na úspěšně splněný úkol, při němž měl čerstvě naverbovaný mužný třicátník s podmanivým hlasem a uhrančivýma očima navázat milenecký poměr s vlastní tetou. Tou byla Milada Deggiovanni, rodilá Češka, později italská státní příslušnice, která pracovala na vízovém oddělení italského velvyslanectví v Praze. Některé dny dokonce přímo v kanceláři šifranta ambasády.
Všechny dámy, na které ho StB „nasadila“ (především známé umělkyně), brával do svého jednopokojového bytu, kde byla umístěna kamera, která pořizovala kompromitující materiály. Státní bezpečnost mu za to přispívala na nájem a platila jeho útraty v pražských vinárnách.
„Státní bezpečnost používala pro takové lidi označení společenský agent,“ vysvětluje historik Radek Schovánek pro Reflex.cz. „Většinou se jednalo o prostitutky, ale často také lidi ze šlechtických rodů, příbuzné slavných hereček, prostě lidi, kteří byli schopni proniknout do takzvaně lepší společnosti.“
Role i vyznamenání
Vejražka/Vít/AK 70 ve filmu debutoval životopisným snímkem Karel Hynek Mácha (1937). Ve stejném roce vytvořil ještě hlavní roli ve filmu Kříž u potoka. Až po čtyřleté pauze začal hrál hlavní role, například Václava Nezmara v Turbíně (1941).
Po válce jeho hvězda dál stoupala, a to nejen na poli postelové špionáže. Vypracoval se až na šéfa činohry Národního divadla, učil na DAMU, sbíral jedno vyznamenání za druhým: Řád práce. Řád Vítězného února. Zasloužilý, a nakonec i Národní umělec.
Soudruh Vejražka zůstal věrný
Třináctý sjezd komunistické strany v roce 1964 zvolil Vejražku kandidátem ÚV KSČ a jeho politická kariéra vyvrcholila po sovětské okupaci, když byl dosazen jako poslanec do čistkami prořídlé Sněmovny lidu Federálního shromáždění.
„V minulém politicky složitém vývoji naší společnosti patřil soudruh Vejražka k těm pracovníkům kulturní fronty, kteří nepropadli extrémním projevům nacionalismu, a zůstal věrný vysoce odpovědnému poslání pracovníka socialistického umění a kultury,“ zaznělo později v hodnocení jeho postojů během „pražského jara“.
Úspěchy na politickém poli se mu ale jako herci vymstily. Poslední hlavní roli předsedy JZD Doška vytvořil v dramatu Handlíři (1963) Zdeňka Sirového, kde jeho ženu hrála pravá manželka Jarmila Krulišová (†83). Po této úloze pouze nadaboval postavu starého venkovského kněze Blasiuse ve Vláčilově filmu dramatu Údolí včel (1967). Naposledy si zahrál pidiroličku ministra ve Vorlíčkově crazy komedii Pane, vy jste vdova! (1970).
Dějinný paradox
Vejražka byl ženatý třikrát. Jeho první manželkou byla baletka Jarmila Vejražková, dcera známého brněnského malíře Oldřicha Šebora, s níž měl syna Jana. Druhé manželství bylo bezdětné. S Jarmilou Krulišovou, měl tři potomky – syny Davida a Víta a dceru Vendulu. Jako otec prý fungoval skvěle a o svou rodinu vždy starostlivě pečoval.
Víc herecké práce už pro samé funkce nestihl. Ve věku 58 let zemřel na selhání srdce. Někteří historici považují za dějinný paradox, že byl pochován na vyšehradském Slavíně, v hrobce národních velikánů. Odpočívá zde vedle Emy Destinnové, Jana a Rafaela Kubelíkových, Alfonse Muchy, Václava Špály, Zdeňka Štěpánka či Karla Högera.
