Článek
Kolegové i kritika mluvili o tomto významném herci (25. 1. 1951 – 31. 5. 2006) jako o „aristokratovi divadla“. Zcela právem. Boris Rösner, který by v těchto dnech oslavil sedmdesátiny, totiž pro divadlo opravdu žil a v podstatě dostál i svému přesvědčení, že „herec musí v divadle chcípnout“.
Jako málokterý český herec měl vlastnosti velkého barda. O tom, že ze sebe na jevišti vydával všechno a hrál celým srdcem, svědčí i jeho odpověď, která se dochovala na jednom chatu. Otázka zněla, co vlastně dělá, pokud zrovna nechatuje: „Takže: zkouším, hraju, učím, zkouším, hraju, učím, zkouším, hraju, učím, zkouším, hraju, učím, zkouším, hraju, učím, zkouším, hraju, učím,“ odpověděl.
Máma, divadlo a tanec
Na svět přišel za pět minut dvanáct. „Máma rodila tři dny, už jí docházely síly. I na hodinách bylo za pět minut dvanáct,“ napsal ve své autobiografické knize Boris Rösner: Život jako divadlo. A kde se vzalo jeho ne příliš obvyklé křestní jméno? Rodiče – šéf operety v Opavě a operetní herečka – si přáli dceru, kterou chtěli pojmenovat Doris. Když se narodil kluk, vyřešili to po svém: „Když nemáme Doris, tak to bude Boris.“
Jejich synek stál na jevišti už jako dítě, a i když ho na konzervatoř matka nepustila, přihlásil se nakonec na DAMU, kam ho díky hereckým i pohybovým předpokladům přijali hned napoprvé. Sám říkal: „V životě mě ovlivnily tři věci – máma, divadlo a tanec.“ Dovedl si totiž představit, že by byl i tanečníkem, ale nakonec zvítězila jeho láska k herectví.
Ideální záporák
Po ukončení studia působil do roku 1979 v Divadle F. X. Šaldy v Liberci. Pak přešel do Městských divadel pražských a v roce 1987 zamířil na scénu Národního divadla. Díky své mužné fyziognomii, vysoké postavě a podmanivému chraplavému hlasu, byl ideálním představitelem drsňáků a náruživých milenců, jeho hrdinové bývali také často záporáci. A že těch postav bylo, jedna lepší než druhá – Salieri z Amadea, Edmund z Krále Leara, Harpagon z Lakomce, Othello, Cyrano…
Ostatně, nejrůznější záporáky a nezkrotné individuality hrál často i ve filmu a v televizi. Přispělo k tomu zranění oka z dětství, které mu dodávalo někdy až démonický výraz.
Příliš krátký život
Stejně jako divadlo miloval Rösner i život. O přízeň dam nikdy neměl nouzi a ženy také považoval za hybatelky děje. Jeho životní láskou byla ale manželka Alice, se kterou měl dceru Gabrielu.
„Jsou chvilky, kdy bych chtěl být člověk Rösner, ne herec Rösner. Být hercem je na hlavu. Proto herci hodně pijou, kouří, souloží, zapomínají, jsou neurotičtí a brzy umírají. Jejich srdce nevydrží takové množství osudů," zmínil ve své knize herec, jehož rodinu pronásledovalo prokletí, podle nějž se nikdo ze starého šlechtického bavorského rodu Rösnerů neměl dožít stáří. Kletba se pak v rodině opravdu plnila a neunikl jí ani on sám. V 55 letech podlehl rakovině plic.
Před odchodem do hereckého nebe mohl být Rösner pyšný na spoustu věcí. Věděl, že se mu toho v životě hodně povedlo - byl mj. i oblíbeným pedagogem na DAMU a držitelem několika hereckých cen. Mohl litovat jen několika rolí, o které vinou nespravedlivě krátkého života přišel. Také divákům mohl přinášet ještě spoustu radosti. Jak řekl svého času Jan Werich (†75): „Za všechno dobré musíme zaplatit zármutkem…“
