Článek
Před dvaceti lety nad její nádhernou tvářičkou plesalo srdce každého muže a její zpěv o lásce dojímal i statisíce žen. Především zdánlivě nehynoucí krása kdysi úžasné zpěvačky Ivety Bartošové (†48) je ale, zdá se, navždy minulostí. Podívejte se na neskutečně smutné video, ve kterém nemocná Iveta hovoří o svých útěcích a neútěcích z domova.
Kdybychom nevěřili hluboce přesvědčivým slovům pečovatele Bartošové Josefa Rychtáře, který se dušuje, že své múze nedolévá alkohol a jinak by si ho nemohla pořídit (přátelé rodiny však tvrdí něco jiného), asi bychom si mysleli, že její zpověď pro v pondělí vysílaný dokument Pravdivý příběh Ivety B. musela vzniknout po požití několik zásobovacích vozů z likérky vyrábějící její oblíbený utlumovač smutku.
Na Bartošovou, která od podzimu po pádu ze schodů laboruje se zraněním ramene, kvůli kterému pořádně nemůže ani dýchat a zpívat, je strašně smutný pohled. Zpěvačka hovoří monotónně a jakoby bez zájmu o tom, jak utíkala z domova. Navíc její slova znějí nelogicky.
„Je pravda, že když jsem byla malá, tak jsem toužila neustále jet do Prahy. Utéct z vesnice, utíkat z domova. I když jsem neutíkala. Navštěvovala jsem moji tetu, sestru mého táty, který byl úžasný, protože si se mnou často povídal,“ říká, aby hned vzápětí svá slova popřela.
„Ale já jsem utíkala, protože jsem prostě chtěla poznat město,“ prohlašuje. A zatímco v jiné části své zpovědi si otevřela ústa na své dvojče Ivanu Bartošovou, tentokrát si rýpne nejen do ní, ale i do bratra Lumíra. „Chtěla jsem být samostatná, na rozdíl od mých sourozenců. Nic proti nim, nic,“ přesvědčuje hned vzápětí po rýpanci kameru.
V dokumentu, který TV Barrandov vysílá ve 21:10 a za který dostane pěnice honorář čtyřicet tisíc korun, se k jejímu stavu vyjadřují i její známí nebo renomovaný psycholog. Ten Ivetě předvídá buď zářivou budoucnost nebo ošklivý pád. „Vzhledem k její labilitě si při troše štěstí lze představit, že pravděpodobně již nebude zlatou slavicí, ale že se bude živit tím, co uměla. Stejně tak dobře si ji ale lze představit po pár letech i jako pacientku na uzavřeném oddělení psychiatrické léčebny nebo stárnoucí zatrpklou ženu, která vzpomíná na to, jaké to bylo hezké, když byla na špičce,“ uvádí Petr Šmolka.
