Článek
Šíře talentu Jaroslavy Adamové (15.3.1925 - 16.6.2012) se dá popsat jen stěží. Byla totiž herečkou obdivuhodného rejstříku – od vypjatě dramatických a tragických postav přes vytříbené umění konverzační dramatiky až ke komediálnímu herectví obdařenému ironickým nadhledem.
Přísná a drsná, ale vždy dáma
Na své okolí působila Adamová přísně až drsně a s nikým se moc nepárala, o čemž by mohli vyprávět zejména její mladší kolegové. „Přece nebudu někomu vykládat, že se mi to líbí, když vím, že to dělá špatně. Já neumím takové to: Děláš to moc dobře, jen kdybys… Já rovnou řeknu: Proč děláš takový blbiny? Říkám to, co si myslím, ne to, co si vymýšlím. Jsem taková i sama k sobě,“ vysvětlovala Adamová svůj postoj.
Zrzavá kštice, úzké rty svírající dýmající cigaretu a aura silné respektované i přísné profesorky. Tak se Adamová zapsala i do vzpomínek Jana Čenského (61) coby jeho učitelka herectví. Na své zrzavé hřívě si herečka opravdu zakládala: „Radši nebudu jíst, než bych chodila se šedivou hlavou,“ říkávala i po osmdesátce. V rozhovoru pro Novinky.cz to ještě upřesnila: „Víte, drahoušku, kolik mě to barvení pokaždé stojí? Smířila jsem se s tím, že si už nemůžu pořizovat nové oblečení, ale se šedivou hlavou se nesmířím. Jsem prostě taková.“
Řešitelka katastrof
První angažmá získala Adamová v Městském divadle na Vinohradech. Poté byla členkou Divadla hlavního města Prahy v Karlíně, Divadla estrády a satiry, Divadla ABC a Městských divadel pražských. Její dráhu ovlivnily osobnosti jako Jiří Frejka (†48), Alfréd Radok (†61) či Jan Werich (†75). Posledně jmenovaný o ní mluvil jako o své dobré „katastrofální přítelkyni“, protože mu vždy stála nablízku, a to i v dobách, kdy ho trápily nejrůznější choroby a nepřízeň osudu.
Frejkovou múzou
Jedním z hereččiných velkých tajemství byl také její vztah s režisérem Jiřím Frejkou. Byla jeho múzou, on zase odstartoval její raketovou kariéru. Z Vinohrad spolu přešli do karlínského divadla, kde se Frejka v říjnu 1952 zastřelil. O důvodech sebevraždy se spekulovalo, uváděly se zdravotní potíže, láska nebo politika. Bezprostředním motivem mohl být strach ze zatčení.
Vynikala i na plátně
Film byl na rozdíl od divadla k Adamové poměrně skoupý. Přitom si vždycky uměla „urvat“ prostor pro sebe – stačí si vybavit její královnu Runu v pohádce Radúz a Mahulena (1970). Nepřehlédnutelná byla také její babička ve filmu Líbáš jako Bůh (2009), což byla mimochodem jedna z jejích posledních kreací na stříbrném plátně.
Mnohem vstřícnější k ní byla televizní obrazovka. Nezapomenutelný je například její herecký koncert s Janem Werichem v televizním filmu Kočár nejsvětější svátosti (1962). Svůj obdivuhodně tvárný hlas uplatnila Adamová i jako recitátorka a pochopitelně také v dabingu – propůjčila ho mj. Sophii Loren, Jeanne Moreau nebo Katharine Hepburn.
Protiklady se přitáhly
Prožila spokojený život po boku manžela PhDr. Julia Alberta, který vlivem politických okolností pracoval jako správce horské chaty. Ona sama v rozhovorech několikrát zdůraznila, že si nemohla vzít lepšího člověka. Klapalo jim to po všech stránkách a jejich vztah byl důkazem, že se protiklady přitahují.
Zásluhu na tom, že při náročné kariéře vychovali dva syny, dávala obětavému manželovi a také své matce: „Podporovala mě, když jsem chtěla na konzervatoř, pomáhala mi s dětmi a dělala to s velkou láskou. Po šesti týdnech jsem se pokaždé vrátila na jeviště,“ řekla Adamová v rozhovoru pro Novinky.cz. Od smrti této herecké legendy uplyne v těchto dnech právě deset let.
