Článek
Na skvělého herce Luďka Munzara (†85) vzpomínají televizní diváci především jako na hlavního hrdinu seriálu Synové a dcery Jakuba skláře (1985), filmoví fandové si zase vybaví jeho herecký koncert v životopisném filmu o Leoši Janáčkovi Lev s bílou hřívou (1986). Mohli jsme ho vidět také v adaptaci Kunderova Žertu (1968), k jeho dalším filmům patří Dědeček automobil (1956), Srpnová neděle (1960), Atentát (1964) či Pod nohama nebe (1983).
Ať už jste Luďka Munzara viděli na stříbrném plátně, v divadle nebo třeba v televizi jako zasvěceného průvodce v pořadech o rozhlednách, památných stromech či vodních pramenech, určitě na vás působil jako moudrý, vzdělaný a kultivovaný člověk. A to on byl, což by potvrdili nejen jeho blízcí, ale i herečtí kolegové.
Jeho vášní byly volant a knipl
Munzar byl také vynikající dabér – svůj hlas propůjčil například herecké legendě Paulu Newmanovi (1925-2008). S americkým protějškem ho spojovalo nejen filmové plátno, ale i láska automobilům a závodění, a posléze i zákeřná nemoc. Jenže zatímco Newman se do aut a závodění zamiloval až při natáčení filmu Vítězství, Luděk Munzar je měl pod kůží už od dětství.
„Já jsem se vlastně narodil do autodílny, měl jsem strýčka, který měl autodopravu. Od dětství jsem tam pomáhal, k autům to už byl jen malý krok,“ zmínil Munzar při jedné příležitosti. „Rychlá kola“ měl herec opravdu v krvi. Však také s kopií kultovního Tatraplánu Sport 602 získal v roce 1989 titul mistra Evropy v závodech veteránů.
Během dospívání měl ale i další sen – chtěl se stát vojenským stíhačem. Doufal, že se dostane na pilotní školu a těšil se, jak na něj poletí holky, až bude nosit uniformu. Tento sen si splnil aspoň částečně a udělal si pilotní průkaz. Za knipl pak usedal i v seniorském věku, když už měl potíže s chůzí.
Srdcem byl Východočech
Herecký bard se narodil v Nové Včelnici v jižních Čechách, dětství ale prožil ve Smiřicích u Hradce Králové, a tak si vytvořil vztah spíše k východním Čechám. Vystudoval Vyšší hospodářskou školu v Hradci Králové a v roce 1952 se přihlásil na DAMU, kterou absolvoval v roce 1956.
Vedle techniky, aut a letadel ho totiž bavilo i herectví a tento zájem se u něj prohloubil během středoškolských studií, kdy hrál v mládežnickém souboru Mladá scéna v Hradci Králové. Munzarovým profesorem na akademii byl herec Vítězslav Vejražka (1915-1973).
Utvářel podobu zlaté kapličky
Po DAMU hrál rok v Mladé Boleslavi a v roce 1957 odešel s režisérem Otomarem Krejčou (1921-2009) do Národního divadla, což byla další vysoká škola: Strakonický dudák, Srpnová neděle, Romeo a Julie, Zadržitelný vzestup Artura Uie, Naši furianti… Munzar byl herecky výrazný typ, který v 70. a 80. letech utvářel podobu zlaté kapličky, ani jako mladý nehrál příliš často milovníky, spíš mu seděli nesentimentální hrdinové, rebelové a rváči se životem. Podle všeho měl takové vlastnosti i on sám. Své postavy později obohatil i o sarkastický nadhled a zábavný cynismus.
Polistopadové vedení divadla mu nesedlo
V roce 1990 Luděk Munzar a jeho žena, rovněž známá a oblíbená herečka Jana Hlaváčová (84) z Národního divadla odešli. Jejich představy o směřování a poslání divadla se od představ nového vedení lišily.
„Můj vztah k Národnímu divadlu byl obrozenecký, národovecký a oni tam začali hrát jako v malém sklepním divadle. Národní divadlo není jen ta budova, to je součást našeho kulturního dědictví. Jestli někdo tu tradici ironizuje a posmívá se jí, tak se posmívá svým předkům,“ řekl Munzar v jednom z rozhovorů. Manželé jezdili po vlastech českých se zájezdovým představením. Jana Hlaváčová se po čase vrátila na divadelní prkna vinohradské scény, Munzar ale už divadlo hrát nechtěl a točil hlavně pro televizi a pro rozhlas. Národem milovaný herec se narodil právě před 90 lety.
