Článek
Po dvou letech se režisér Dušan Klein se scenáristou Ladislavem Pecháčkem vrátili ke Štěpánovi (Pavel Kříž) a Kendymu (Dušan Matásek) a natočili druhý díl básnické hexalogie, který tentokrát nazvali Jak básníci přicházejí o iluze (1984).
Z obou kamarádů jsou teď vysokoškoláci – Štěpán je na medicíně a Kendy studuje režii na FAMU. V příběhu se objeví i zbrusu nové postavy. Čerstvý medik bydlí na koleji s moravským jedlíkem Venošem (Václav Svoboda), šprtem Honzou (Karel Roden) a s usměvavým Afričanem (Joseph Dielle), kterému všichni říkají Mireček.
Klučičí partu doplňují dvě krásky. Na koleji s nimi bydlí i sexuchtivá brunetka Vendulka „Utěšitelka“ (Eva Jeníčková), která se vždycky ráda „uvolní“ v mužské náruči. A pak je tu křehká blondýnka, zdravotní sestřička Markéta zvaná Jeskyňka (Adriana Tarábková), do které se hlavní hrdina zamiluje.
Dívka je ale plachá a odmítavá, Štěpán navíc čelí i sokovi v lásce a do toho všeho ho děsí zkouška z anatomie. Zatímco studijní výsledky se po úmorné dřině dostaví, s láskou je to horší. Štěpán ztrácí iluze, ale dojde mu, že „na každém konci je pěkné to, že něco jiného začíná…“
Mireček byl Joseph neboli Pepík
Pavel Kříž a David Matásek měli z pokračování Básníků radost. Oba herce pojilo přátelství a už během předchozího natáčení si užívali společenského života.
Představitel Mirečka Joseph Dielle byl velký sympaťák a získal si přízeň hereckých kolegů i diváků. Rodák z Konga právě končil studium na pražské FAMU, a protože si ho platil, rád roli přijal, jelikož honorář tvořil docela příjemnou finanční injekci. Na place mu ale všichni říkali Pepíku, nikoli Mirečku.
Dielle se krátce po natočení Básníků vrátil do Afriky a do Prahy pak přijel znovu ještě v roce 1987, aby si zahrál ve třetím pokračování Jak básníkům chutná život.
Je to přes třicet let, kdy mluvil naposled česky, a tak není divu, že dnes už náš jazyk neovládá. Z paměti se mu nejspíš vytratilo i jméno Mirečkova dědečka, které znělo nějak takhle: Lepodotemačesalačogaleokranieleipsonatriumupotrimatosifioparaletemiokaraotekemekyčlepasifepatelistrionop.
Jeskyňka se našla v jiné profesi
Ani představitelka Jeskyňky, Slovenka Adriana Tarábková, nebyla herečka. Na Slovensku se tato pohledná slečna stala titulní tváří časopisu Dievča, a díky tomu si jí režisér Dušan Klein všiml.
„Byla velice půvabná, citlivá a navíc měla čáru mezi poprsím až k bříšku. To byl v Řecku symbol největší krásy. Problém byl jen ve slovenštině, musela ji přemluvit Miriam Chytilová,“ zmínil Klein.
Tarábková přijala jen pár nabídek k natáčení - zahrála si mj. v pohádce Král Drozdí brada (1984). Nakonec s manželem Zdenem Romanem založila firmu na výrobu a prodej obalové techniky a svou někdejší filmovou kariéru dnes považuje za dávno uzavřenou kapitolu. Před kamerou se mihla naposledy v roce 1993, kdy souhlasila, že se objeví v epizodním výstupu ve čtvrtém filmu Kleinovy básnické série (Konec básníků v Čechách).
Jak na hromádky na stole?
V malé roli profesora katedry duševní hygieny Zajíce se ve filmu objevil i Zdeněk Svěrák. Jeho přednášky, jak si správně uspořádat věci na stole podle fiktivního vědce Bronštejna, přímo dýchají cimrmanovskou poetikou.
Viz: „Při studiu pramenů jsme na naší katedře duševní hygieny objevili i Bronštejnovu studii a řekněme rovnou, že posunula náš výzkum o notný kus dopředu. Máme před sebou původní schéma Leffinqwellova psacího stolu, ovšem už s modifikaci dle Bronštejna. Na první pohled je zřejmé, že máme co dělat s pozoruhodně objevnou prací. Bronštejn redukoval redundantní počet učebnic ze tří hromádek na dvě, A1 a A5. A proč, prosím pěkně? No? No protože si uvolnil bé jedničku…“
Film, jehož nedílnou součástí jsou opět animované vsuvky Adolfa Borna, uvádí 19. ledna Televize Seznam.
