Článek
Lásku k divadlu dostal Vladimír Šmeral (16. 10. 1903 – 15. 3. 1982) do vínku. A to bylo i důvodem, proč přestoupil z Vyšší průmyslové školy elektrotechnické na dramatické oddělení brněnské konzervatoře, kterou absolvoval v roce 1926. Od počátku své divadelní dráhy byl považován za mimořádný herecký talent.
Jeho sametově hebký, zvučný melodický hlas ho v mládí předurčoval do hrdinských romantických rolí. Vynikal ale i v postavách revoltujících hrdinů a v poválečném období se uplatňoval jako charakterní herec. Svůj kultivovaný hlasový projev využíval herec hojně i jako recitátor nebo v rozhlase.
Výkon hodný Oscara
Šmeral během kariéry vystřídal řadu divadelních scén. K filmu se dostal relativně pozdě ve svých 34 letech díky pánům Voskovcovi (†76) a Werichovi (†75). Tehdy debutoval v jejich komedii Svět patří nám, kterou režíroval Martin Frič (†66).
Mimořádně působivý výkon podal v roli fanatického inkvizitora Jindřicha Bobliga z Edelstadtu v historickém dramatu Kladivo na čarodějnice, které v roce 1969 natočil Otakar Vávra (†100). Herec zde vytvořil jednu z nejodpudivějších postav českého filmu, zcela amorálního a bezcitného člověka, který ničí životy nevinných lidí. Za zmínku stojí i Šmeralovo půvabné zparodování ministra kultury Zdeňka Nejedlého ve filmu Skřivánci na niti (1969) či jeho ztvárnění Belzebuba v TV filmu Dalskabáty, hříšná ves aneb Zapomenutý čert (1976).
Mandlová ho milovala
Herec patřil k odhodlaným představitelům předválečné levicové avantgardy, ale osobní život poznamenala jeho slabost a lidská selhání. Jeho manželka Marianne byla židovského původu, a protože se s ní odmítl rozvést, oba skončili v transportu do koncentračního tábora v Polsku. Ještě předtím stačila ženatého Šmerala okouzlit sexy kolegyně Adina Mandlová (†81), která s ním přišla do jiného stavu.
Herečka se později ve své knize Dneska už se tomu směju svěřila, že ho hluboce milovala. Dokonce si nedokázala představit budoucnost s jiným mužem než s ním.
On ji ale odkopl
Šmerala pak odveleli do transportu a Mandlová usilovala o jeho propuštění. Kromě toho mu posílala balíčky s potravinami a pokoušela se dokonce i o audienci u K. H. Franka. Když se Šmeralovi podařilo z koncentráku utéct, skrývala ho u sebe. V té době už za sebou měla tragický předčasný porod (v prosinci 1944 se jí v osmém měsíci těhotenství narodila mrtvá holčička). Po válce byl s Mandlovou veden proces a Šmeral mohl svědčit v její prospěch. On se od ní ale odvrátil a bylo mu úplně jedno, co se s ní stane.
Mandlová později ve svých memoárech napsala: „Než jsem poznala jeho pravý charakter – ten se vyjevil až v době, kdy už mě nepotřeboval – viděla jsem ho jen v nejlepším světle. A protože jsem milovala jeho, začala jsem na chvíli sympatizovat i s komunistickou doktrínou, již on slepě sledoval. Byla jsem bláhová, když jsem si myslela, že mi Vladimír kdy patřil.“
Uvěřil ve šťastné zítřky
Šmeral po válce zcela propadl myšlenkám komunismu a jako aktivní partajník se podílel na postupném usměrňování české kultury a veřejného prostoru v duchu socialistické myšlenky. Stal se členem řady divadelních a politických organizací a v letech 1948-53 podporoval bezvýhradně kult osobnosti.
V roce 1954 vydal knihu Hovory o divadle, kterou napsal jako hold sovětskému divadelnictví. Politické přesvědčení ovlivnilo i hercův výběr divadelních, filmových a televizních rolí. S velkým zaujetím ztvárňoval feudály a panovníky jako příslušníky historických reakčních kruhů. V letech 1949-66 působil také jako pedagog na DAMU.
