Článek
Někteří lidé se narodí s hereckým talentem od pánaboha, ale o světla ramp nijak nestojí a nakonec se rozhodnou pro jinou profesi. Jenže bdělému oku filmařů stejně neuniknou. To byl i případ Bohumila Šmídy (16. 1. 1914 – 6. 3. 1989), kterého známe především z rolí nejrůznějších šejdířů, zlodějíčků a mazaných podnikavců, kteří se svatouškovským výrazem objasňují své delikty.
V první řadě to byl ale vlivný produkční, který stál u zrodu více než 200 čs. snímků, mj. i našeho prvního barevného filmu Jan Roháč z Dubé (1947).
„Produkce je práce, kterou se buď naučíte za čtrnáct dnů, nebo nikdy,“ říkával Šmída, který ve svých tvůrčích skupinách produkoval řadu významných děl z české nové vlny 60. let, mj. Perličky na dně (1965), Ostře sledované vlaky (1966), Rozmarné léto (1967), Všichni dobří rodáci (1968) či Žert (1969), čímž významně přispěl ke slávě čs. kinematografie.
Svým figurkám dodával šmrnc
Šmída patřil řadu let mezi nejmocnější muže našeho stříbrného plátna, jeden čas byl dokonce ředitelem barrandovských studií. Působil také jako pedagog na FAMU, kde vedl katedru filmové a televizní produkce.
I když se u filmu mihnul párkrát ještě jako student, a s herectvím tak měl určitou zkušenost, později práci před kamerou nevyhledával – ostatně, neměl na to ani čas. Režiséři si ho ale nakonec našli sami. První nabídku režiséra Zbyňka Brynycha (†68) zahrát si v jeho filmu Žižkovská romance (1958) sice odmítl, ale krátce nato kývl Václavu Krškovi (†69) a objevil se v jeho dramatu Cesta zpátky (1958).
A pak už se s rolemi roztrhl pytel a během následujících třiceti let Šmída svými rázovitými figurkami okořenil několik desítek celovečerních i televizních filmů. Hrál sice většinou epizodní postavy, ale ty byly vždycky nepřehlédnutelné. Na TV obrazovkách občas reprízují detektivku Kde alibi nestačí (1961), ve které neopakovatelným způsobem ztvárnil zloděje Šestáka, zvaného Šoufek, a určitě si ho také pamatujete jako kasaře Mlíka z krimi Pěnička a Paraplíčko (1970).
Bytná ho nechtěla
Ovšem Šmídovou nejslavnější postavou je obstaravatel pohřbů Felix Pacínek z krimikomedie Nahá pastýřka (1966). Tento roztomilý a za všech okolností zdvořilý podvodníček vzbudil u diváků mimořádné sympatie a navždy se zapsal do jejich srdcí. I některé jeho hlášky stojí za připomenutí: „Jak se něco semele, tak v tom lítá Pacínek.“, „Pacínek se netáže, Pacínek vykoná.“, „Pane kapitán, snažně vás prosím, já chci být zavřenej.“, „Já jsem totiž přinesl panu zesnulému biftek, ale on se tu již nenalézal.“ V samotném závěru pronáší Pacínek latinský výrok „Finis coronat opus“ a vysvětluje ho jako „Za vším jsou holt koruny“ - správný překlad ale zní: „Dílo korunuje konec.“
Protože Pacínek u publika bodoval, režisér Jaroslav Mach (†50) se k němu o dva roky později vrátil ve volném pokračování Rakev ve snu viděti… V této crazy komedii se ale z Pacínka stal vedoucí hotelu. Oba filmy se točily na Orlíku, kde byl tehdy ubytován celý štáb. Šmída později vzpomínal, jaké rozčarování způsobil paní, která filmařům pronajala pokoj.
Zazvonil u jejího domu s tím, že u ní bude bydlet a ona spráskla ruce: „Jéžišmarjá, já jsem říkala, aby mi sem dali pana Högera nebo pana Růžka, je to takovej krásnej sváteční pokoj, všechno čistě povlečený, a voni mi pošlou vás!“ Zkrátka a dobře, Šmída hrál své drobné delikventy a šejdíře tak přesvědčivě, že se ho bála pustit dovnitř. A za to zaslouží velký potlesk.
