Článek
Terezo, před několika měsíci jste se přestěhovala s rodinou z Monaka do Prahy. Co vás k tomu vedlo?
Vždy jsem měla v Česku domov. Zahraniční zkušenost pro mě měla být jen dočasná. Ale kvůli práci i partnerovi jsem tam zůstala déle. Za návrat domů jsem ráda hlavně kvůli dětem. Jsem ráda, že se zlepší v češtině, poznají českou kulturu a tradice.
Váš manžel je Turek, který obchoduje s celým světem. Neomezuje ho přesun do Čech?
Burak má projekty, na kterých pracuje v zahraničí, ne v Česku, tak je pravda, že teď víc cestuje. Prahu má ale rád. Žil tady od svých osmi do deseti let, když tady jeho tatínek působil v diplomatických službách. Celá rodina má hezké vzpomínky na Prahu. Chodil do stejné školy jako naše děti. Kruh se uzavírá.
Máte nyní větší možnost pracovat se svou nadací, která sídlí v Praze?
Mám šanci častěji vyrazit do terénu, navštívit azylové domy, kojenecké ústavy, se kterými spolupracujeme, nebo vyrazit do rodin a promluvit si přímo s lidmi. Můžu se inspirovat přímo na místě. Není to jen práce po mailu a vnímání smutného osudu na papíře, ale je to o setkávání s konkrétními lidmi a jejich osudy. Dělám to už třiadvacet let a tím, že jsme se vrátili, je to pro mě velká odměna.
Potřebovala jste téměř po čtvrt století restart?
To si nemyslím. Práce pro nadaci není jako práce pro korporaci. Vnímám to tak, že mi pomoc dává stále stejný smysl jako v době, kdy jsme začínali. Chuť pomáhat ve mně zůstává, pořád je spousta lidí, kteří pomoc potřebují. Po třiadvaceti letech fungování má člověk možnost vidět stav „před a po“. Vidíme konkrétní výsledky své práce. Nedávno jsem měla šanci potkat se s chlapečkem, kterému jsme začali pomáhat v jeho třech měsících a nyní je to třiadvacetiletý šikovný kluk, který má práci a chuť založit rodinu. Tyto případy s dobrým koncem jsou pro náš tým, který se za tu dobu téměř neobměnil, obrovská odměna.
Zapojujete do aktivit nadace své děti. Dalo by se říct, že je to takový rodinný podnik, který potřebuje následovníky?
Zůstane tady po mně odkaz, který mě, doufám, přežije. Budu ráda, pokud v tom některé z mých dětí bude chtít pokračovat. Ještě, že mám děti tři. (směje se). Tobias u nás měl předloni stáž a myslím, že bylo to vzájemně obohacující. Měl možnost v nadaci vidět a zažít, jak konkrétně pomáháme, a taky nám na oplátku ukázal, co by dělal jinak. Jako mladý kluk hodně používá internet a třeba nám radil, jak lépe nastavit webové stránky, jak efektivněji dělat fundraising a čerpat peníze ze zahraničí. Měl na to zajímavý pohled.
Mína má obrovskou empatii a dotýkají se jí osudy dětí. Nedávno se mě ptala, jestli půjdeme navštívit jednu holčičku, se kterou cvičila při návštěvě dětského domova gymnastiku, jestli tam zase pojedeme třeba před Vánoci a jak se jí daří. Jsem ráda, že ji to zajímá.
My se potkáváme u příležitosti, kdy si přebíráte šek pro svou Nadaci za prodej originálních triček s potisky…
Jsem ráda, že se s námi spojil Harper’s Bazaar, který měl potřebu udělat něco pro dobrou věc. Projekt vznikl ke stému výročí od založení volebního práva žen. Je to tedy pomoc žen ženám. Výtěžek z prodeje proto putuje na pomoc matkám v azylových domech.
Na sobě právě máte jedno z triček, která byla vytvořena v deseti verzích s originálními potisky.
Ano, vybrala jsem si Olgu Havlovou, které si vážím. Myslím, že se to hezky hodí k třicátému výročí revoluce.
Zajímalo by mě, v jakém poměru se věnujete nadaci, práci a rodině?
V prvé řadě jsem žena a maminka. Snažím se tomu věnovat co nejvíce své energie. Nadace je věc, která mi v životě dává smysl a nedovedu si bez ní život představit. Modeling a práce v módě je něco kreativního, ale není to nic, čím bych žila.
