Článek
V těchto dnech si připomínáme jedno smutné výročí. 25. října uplyne 45 let od úmrtí legendárního herce Eduarda Kohouta (6. 3. 1889 – 25. 10. 1976), který patřil k nejvýraznějším představitelům slavné předválečné generace herců Národního divadla.
Českobudějovický rodák se upsal divadlu již v sedmnácti letech, kdy odešel ke kočovné společnosti. Po čtyřech sezonách v Plzni a krátkém angažmá na Smíchově a Vinohradech pak strávil pětačtyřicet let ve „zlaté kapličce“. Pohostinsky zde ale hrál takřka do své smrti. Na naší první scéně dostal postupně příležitosti vystoupit v největších rolích světového i českého dramatického repertoáru.
Jeho Hamlet byl ohromující
Diváci ho viděli jako Hamleta, Oidipa, Myškina, Smerďakova, Cyrana… Všem svým hrdinům dokázal vtisknout pečeť rozervanosti a nezakotvenosti, charakteristické pro tehdejší mladou generaci. Největší a nejtěžší úkol na něj čekal v roce 1926, když mu režisér Karel Hugo Hilar (†49) nabídl, aby převzal roli Hamleta po Eduardu Vojanovi (†67). A výsledek byl ohromující – vynesl mu obrovský úspěch, popularitu a uznání. Kritika psala o Kohoutovi jako o lyrikovi českého jeviště, kolegové mu přezdívali herecký kníže z Kampy (bydlel na Kampě č. 11, kousek od Karlova mostu), mistr monologu či básník mezi herci.
Kohoutův Hamlet, za jehož ztvárnění získal v roce 1927 Národní cenu, byl činem skutečně generačním. „To je právě klad Kohoutova založení, že stále slyšíš z jeho smutkem zamžených slov bytostnou zrovna touhu po plném, slunném vyžití života, jež mu je odepřeno…“ napsal tehdy kritik Josef Träger.
Zářil i v malých rolích
Na stříbrném plátně se objevil poprvé v nedochovaném snímku Pan profesor, nepřítel žen (1913). Film ale Kohoutovi příliš nepřál, nikdy nedostal hlavní roli. Hrával většinou nejrůznější podivíny, ztroskotance, ale také světáky a občas pány z lepší společnosti. Zkrátka: „…lidi, kteří vždy byli svým způsobem výjimeční a bizarní,“ prohlásil o něm teatrolog František Černý. A přestože šlo o menší role, vždy byly mistrovsky zahrané, a jeho výkony jsou proto nezapomenutelné.
Pamatovat si ho můžete například ze snímků Kluci na řece (1944), Jan Hus (1954), Princezna se zlatou hvězdou (1959), Baron Prášil (1961), Spalovač mrtvol (1968) či Na kometě (1970). Naposledy stanul před kamerou krátce před smrtí, v roce 1975 jako spolumajitel baru Conchita v kriminálce Akce v Istanbulu. Dokonale ovládal svůj hluboký sytý hlas, byl mistrem intonačního projevu, a proto našel uplatnění i v rozhlase.
Nejsem Jára Kohout!
Své zdraví upevňoval každodenním cvičením a neustálou fyzickou a duševní aktivitou. Byl to také elegán a romantik, který chodil vždy dokonale upravený. Prý mu nebylo příjemné, když si ho pletli s komikem Járou Kohoutem (†89). Eduard Kohout patřil k hercům, kteří nedávali příliš snadno nahlédnout do svého soukromí. Život mu ale zcela jistě komplikovala odlišná sexuální orientace, která byla u nás do roku 1961 trestná. Posledním místem odpočinku slavného herce je vyšehradský Slavín.
