Článek
„Panenko Maria Podsrpenská, vidíš to?“ anebo „Sodoma Gomora…“ – kdo by neznal faráře Otíka ze slavné letní trilogie Slunce, seno…, který se pravidelně pohoršoval nad prohřešky svých farníků a po jehož boku stála věrná hospodyně Cecilka i sbor místních drben v čele s Keliškou.
Luděk Kopřiva (19. 6. 1924 – 2. 10. 2004) se v roli zbožného pátera zabydlel natolik přesvědčivě, že se stala jeho vůbec nejslavnější filmovou postavou. Však ho také lidé hned po odvysílání prvního dílu začali oslovovat „vaše Velebnosti“. Režisér Zdeněk Troška (67) dal k dobrému i pár „veselých historek z natáčení“.
Sodoma Gomora…
Kopřivu jednou o pauze odchytila na návsi skupinka místních a jedna z babiček se ho zeptala, zda by jim mohl pokřtít chlapečka. A „pan farář“ jí na to řekl: „Což o to, já vám ho klidně pokřtím, ale bude vám to h***o platné.“ Stařenka byla zděšená, protože slovo, které použil, by od duchovního nikdy nečekala. On jí ale okamžitě vysvětlil, že je pouhý herec v kostýmu a poslal ji za opravdovým sluhou Božím do nedalekého kostela.
Herec byl také vynikající řidič, ale chybička se občas vloudí. Jednou vjel autem do protisměru a načapal ho při tom policista. Když zjistil, o koho jde, řekl prý jen: „Sodoma Gomora, Velebnosti… Jeďte!“
Podváděl a žárlil
Luděk (vlastním jménem Ludvík) Kopřiva přitom jako kněz rozhodně nežil. Rád si užíval dámské přízně a byl neustále na lovu. Svou první ženu Olgu nesmírně miloval, ale prý ji také podváděl. Kuriózní je, že sám sice věrný nebyl, ale neustále na ni žárlil. Dokonce na ni políčil past v domnění, že ji načapá „in flagranti“, ale plán mu nevyšel – manželka ho nepodváděla.
Velice si zoufal, když pak zemřela na rakovinu. Ubíjela ho také samota, protože manželství bylo bezdětné. Nakonec ale našel spřízněnou duši a v 73 letech se znovu oženil. Své druhé ženě postavil dům a hodně spolu cestovali, vypravili se i do USA. Kopřiva miloval cestování - byl prý schopen se do půlhodiny zabalit a odcestovat kamkoli.
Nechtěl rozesmutnit lidi
Před kamerou se objevil poprvé v roce 1949. Pak si dal od filmování na nějaký čas pauzu – ta ale souvisela především s jeho divadelním působením v Ostravě a v Plzni. V 70. a 80. letech se Kopřiva stal vyhledávaným představitelem lehce neurotických komických postav. Určitě si vybavíte jeho jihoamerického diplomata z komedie Což takhle dát si špenát (1977) nebo krásně ulítlého choreografa z filmu Jak svět přichází o básníky (1982).
Od roku 1960 byl členem činoherního souboru pražského Divadla E. F. Buriana, které bylo v roce 1991 zrušeno, a on poté odešel do penze. Kromě divadla, filmu a televize se oblíbený herec uplatnil i v rozhlase.
Ještě během svého života si Kopřiva nechal udělat náhrobek na Vyšehradě. Pohřeb si ale nepřál a v tomto smyslu změnil na poslední chvíli i závěť - nechtěl, aby si ho lidé spojovali s něčím smutným.
