Článek
„Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným,“ pronese pan Antonín Důra, jehož říční lázně mají kvůli špatnému počasí nouzi o návštěvníky. Slavná věta pochází z pera spisovatele Vladislava Vančury, podle jehož půvabné knížky Rozmarné léto natočil Jiří Menzel (†82) roce 1967 stejnojmenný film.
A kdo by tohoto rozvážného plovárenského „filozofa“ ztvárnil přesvědčivěji než vynikající Rudolf Hrušínský (17. 10. 1920 – 13. 4. 1994)? Vždyť k jeho hereckým devízám patřil klid, nulová mimika, rozvážná gesta a melancholický pohled.
V tom měl Menzel okamžitě jasno a byla to skvělá volba. Režisér také moc dobře věděl, že Hrušínský i jeho herečtí kolegové si bez problémů osvojí Vančurův náročný literární jazyk a budou ho reprodukovat zcela spontánně.
V tom tedy žádný problém nebyl. S jednou věcí ale nepočítal – netušil, jak těžké bude dostat pana Důru do vody. To, že se mu to podařilo, považoval Menzel za vrchol svého režijního umění. Skoro se tomu nechce věřit, protože Hrušínský byl vášnivý rybář.
Kochal se i vraždil
Rolí, v nichž jsme Rudolfa Hrušínského viděli na stříbrném plátně, je bezpočet. Proto připomeneme jen některé – Švejka ve dvoudílné filmové adaptaci (1956, 1957), nenažraného Pandrholu v pohádce Dařbuján a Pandrhola (1959), udavače a konfidenta Zajíčka ve Vyšším principu (1960), zrůdného Karla Kopfrkingla ve Spalovači mrtvol (1968), svérázného bacilonosiče Prepsla v Pozor, vizita! (1981), vysloužilce Pankráce v pohádce Tři veteráni (1983), doktora Skružného v komedii Vesničko má středisková (1985) či ředitele „Idiota“ v Obecné škole (1991).
Rudolf Hrušínský působil také na několika divadelních scénách, mj. v Divadle na Vinohradech a v Městských divadlech pražských. Od roku 1960 byl v angažmá v Národním divadle, kde řadu her rovněž režíroval.
Příznačné místo narození
Jako herec měl vzácný dar - duševní rozpoložení postavy a nové pohnutky dokázal přetvořit jen pouhou změnou intonace svého klidného hlasu. Proto tak vynikal ve všech rolích, které ztvárnil, ať už šlo o komické figury či ďábelsky strnulé záporáky.
Výjimečný talent měl ve své genetické výbavě. Byl potomkem významného hereckého rodu Červíčků a Budínských. Někteří herci říkají, že by chtěli na scéně zemřít, ale Rudolf Hrušínský se na ní narodil. A to doslova. Přišel na svět za jevištěm po představení hry Svatba naší Helgy v jihočeském Novém Etynku (dnes Nová Včelnice).
Vysoká mravní prestiž
Jako herec byl Rudolf Hrušínský mimořádně uvěřitelný i kvůli svým charakterovým vlastnostem. V roce 1968 podepsal výzvu 2000 slov, a protože ani po nátlaku v době normalizace svůj podpis neodvolal, přišel nejen o řadu hereckých příležitostí – kolik jich vlastně bylo, se už dnes nedozvíme -, ale také o místo pedagoga na DAMU i o významné zahraniční filmové nabídky. Měl rovněž zákaz pracovat v rozhlase a režírovat v divadlech.
Po převratu v roce 1989 se krátce zapojil do politiky. Ve volbách roku 1990 zasedl do Federálního shromáždění za Občanské fórum, ovšem na kandidátku nastoupil s tím, že chce být zařazen na zadní pozice.
Jenže ve volbách získal tak velké množství preferenčních hlasů, že po zvolení poslancem nechtěl rezignovat na mandát, a tak ve Federálním shromáždění strávil celé volební období. Odcházel z něj po dvou letech zklamán aktivní politikou. Co by asi říkal dnes?
Smrtí legendárního umělce herecký rod Hrušínských nevymřel. V otcových šlépějích jdou oba jeho synové Rudolf (73) i Jan (65) a v rodinné tradici pokračují i vnoučata Rudolf Hrušínský nejmladší (49) a Kristýna Hrušínská (35).
