Článek
Proslavily je Návštěvní dny, dialogy či povídky, z nichž pocházejí legendární věty jako „Nechci slevu zadarmo“, „Seděl jsem sám v přeplněném kupé“ nebo „Stojí, stojí, ale kdyby seděl, stejně by nepustil, já je znám.” Vše, co vzešlo z pera autorské dvojice Miloslav Šimek (7. 3. 1940 – 16. 2. 2004) a Jiří Grossman (20. 7. 1941 – 5. 12. 1971), je prodchnuto nadčasovým humorem, kterému se smějeme dodnes.
Byli naladěni na stejnou strunu
Potkali se na počátku 60. let v Divadelním klubu Olympik, který sídlil v místě dnešní Ypsilonky ve Spálené ulici v Praze. Vystudovaný pedagog Miloslav Šimek a hudebně nadaný Jiří Grossman si brzy padli do oka. „My jsme si začali rozumět velice záhy. Mně byl Jirka sympatický a asi i já jemu, protože jsme se skamarádili a stýkali se i mimo divadlo. Dokonce i o prázdninách jsme vždycky trávili část letních dnů společně. Měli jsme si o čem povídat, i když jsme zrovna ještě nepsali," vyprávěl později Šimek.
Upoutali i Jiřího Suchého
Šimek a Grossmann prosluli v Olympiku jako průvodci bigbítových koncertů, účinkovali také v divadélku Sluníčko na Příkopech. Už tehdy na scéně četli svoje povídky, plné typického originálního slovního humoru. Do první ligy je vytáhl Jiří Suchý (89), který je v roce 1967 přibral do Semaforu. V tomto slavném divadle se uvedli parodií na školní akademie Besídka zvláštní školy, po které přišlo na svět několik dalších Besídek, dále čtyři Návštěvní dny a Večer pro otrlé aneb Pět Pupáků.
Populární komická dvojice si na jeviště přivedla zpěváky Naďu Urbánkovou (81), Pavla Bobka (†76), Jiřího Helekala (74) a tehdy 18letou Milušku Voborníkovou (71) a mluvené slovo prokládala jejich písničkami. Oba autoři milovali recesi, parodii a černý humor a po srpnu 1968 dělali i drsnou politickou satiru. S ní skončili na podzim 1970 - tehdy přešli z přímých ataků na narážky, dvojsmysly i na zcela apolitický humor.
Povídky psali vedle záchodů
Velkou slávu jim vydobyly také jejich povídky, při jejichž psaní se výborně bavili. Psali je společně v kavárně Slavia, kde měli svůj oblíbený stolek. Protože byl poblíž toalet, bylo u něj téměř vždy volno. Sedávali u něj a vymýšleli absurdní situace ze všedního života – z dospívání, ze školy, z výletu, z tramvaje. Dokázali vykouzlit vtip téměř z čehokoli. Například povídka Jak jsme chovali užitečné zvíře domýšlela, jak by to asi dopadlo, kdyby se Miloslavu Šimkovi povedlo v dětství přesvědčit rodiče o chovu vepříka v Praze.
Podle svědků neměl žádný z nich při tvorbě větší slovo, oba přispívali rovným dílem. Občas s sebou brávali Pavla Bobka, aby zjistili, čemu se směje, a čemu ne. Řada slovních obratů zlidověla a většina povídek si udržela své kouzlo dodnes, i když některé se vztahovaly k minulým pořádkům. Připomeňme alespoň kratičkou pasáž z povídky Jak jsem se stal nezaměstnaným: „Na zdi jsem měl obraz Husáka a Lollobrigidy. Řekli mi, abych tu kurvu sundal. Sundal jsem Husáka a od té doby jsem pracoval ve výkopu.“
Smutný konec slavné éry
Semaforská éra Š & G trvala bohužel pouhé čtyři roky, protože Jiří Grossmann trpěl tehdy neléčitelnou Hodgkinovou chorobou. Před kolegy nedával nic znát, snažil se pořád rozdávat smích a dobrou náladu. Když ale pro Naďu Urbánkovou složil svou poslední – a nejznámější – píseň Závidím, zadržovaný smutek vyplul na povrch: „Modrému mráčku volnost závidím, a to věc je zlá. Studentu v sáčku lásku závidím, a to věc je zlá. Vždyť já chci jen žít, jak žít se má...“
Lidé z divadla vzpomínali, že po kolegově smrti byl Šimek zdrcený a chtěl se vrátit ke kantořině. Nakonec si našel nové parťáky Luďka Sobotu (77) a Petra Nárožného (83), ale éru s Grossmannem už nepřekonal. Předčasně zesnulého kolegu přežil Miloslav Šimek o 33 let. Také on bojoval se zákeřnou chorobou, a dokonce se léčil na stejné klinice jako Jiří Grossmann…
