Článek
Básník Adolf Heyduk jistě netušil, že jeho báseň Dědův odkaz bude jednou znát úplně každý. I vy si jistě vybavíte „Štěstí! Co je štěstí? Muška jenom zlatá…“, kterou v komedii Škola základ života (1938) doluje z hlavy septimán Áda Čuřil, a pan profesor Kolísko se ho marně snaží přimět k procítěnější recitaci.
Pamětnická klasika Martina Friče, která patří do zlatého fondu naší kinematografie, je plná laskavého humoru a spolehlivě baví už několikátou diváckou generaci. Tentokrát ji uvidíte 16. dubna v 15:05 hodin na Televizi Seznam.
Důvěrně známé prostředí
Filmy ze školního prostředí se těší mimořádné oblibě, což je pochopitelné – toto prostředí všichni důvěrně známe. A ve třídách jsme zažili spoustu legrace a sem tam i nepříjemného napětí, každý jsme poznali nejrůznější kantory: sympaťáky i svérázy, a také mezi našimi spolužáky se vyskytli třídní šašci, šprti, rebelové i snaživí šplhouni. Ke klasikám ze školního prostředí tak právem patří i Fričův další skvost Cesta do hlubin študákovy duše (1939) nebo legendární Marečku, podejte mi pero! (1976).
Vážený sbor a recese? Nikdy!
Zajímavé je, že Fričův nápad natočit komedii na základě populárních fejetonů Jaroslava Žáka měl původně na kahánku. Autor působil dlouhá léta jako středoškolský profesor, prostředí znal velmi dobře a z jeho nedostatků si uměl dělat legraci, což se ale nelíbilo tehdejším představitelům ministerstva a školské správy. Naštěstí však autorita Filmového poradního souboru dopomohla ke zdárné realizaci projektu.
Šplhoun, který propadl
Kuriózní je, že filmoví septimáni i kantoři byli vlastně vrstevníci: představiteli profesora Kolíska Jaroslavu Marvanovi bylo v době natáčení 37 let (přitom vypadal o dost starší) a jeho žákům Čuřilovi a Krhounkovi (Ladislav Pešek a František Filipovský) bylo tehdy 32 a 31 let. Filipovský hrál svého šprta Krhounka naprosto jedinečně, sám ale prý propadl hned v primě, kterou musel opakovat.
Říďa obětoval kštici
V roli třídního sympaťáka Jindry Benetky se objevil Antonín Novotný, další důstojné pány profesory si s chutí zahráli František Kreuzmann (třídní prof. Lejsal), František Smolík (prof. přírodopisu), Ladislav Boháč (francouzštinář) či Václav Trégl (zmatený matikář). Ředitele gymnázia si zahrál Theodor Pištěk.
Režisér Martin Frič chtěl postavu ředitele gymnázia opticky ozvláštnit a napadlo ho, že by mohl být plešatý. Tehdejší maskéři ale nedokázali vytvořit takovou pleš, která by věrohodně zakryla stávající vlasy, a Theodor Pištěk rozhodně odmítal obětovat svou hustou kštici. K jejímu oholení ho nakonec přesvědčila zajímavá finanční kompenzace.
Film Ve víru vášní, na který se na „tajnačku“ vypravil student Čuřil, neexistuje. Ani reálné gymnázium v Přívlakách ve skutečnosti nikdy neexistovalo. Exteriéry filmové školy byly natočeny v ulici U Měšťanských škol v pražských Kobylisích. Přívlaky však u nás máme, dokonce ve dvojím vydání. Jedny v okrese Kutná Hora (část obce Samopše), druhé v okrese Louny (část obce Žiželice).
